The Elder Scrolls - Arena

Deník čaroděje Morbihana ( 5.časť )

2. Sklizníku roku 392, 3. Éry – Propast Morghu

Po roce a půl cestování se vracím do své provincie do High Rock. Bohužel nečeká mě tu nic lepšího než mytická propast Morghu. Cestu dolů do propasti jsem našel poměrně snadno. Jakmile jsem vstoupil do jeskyně, v hlavě mi zahučelo a objevil se znovu Jagar Tharn. Zdá se, že se musím vždy dostat do dosahu nějakého jeho služebníka, aby se mohl dostat do mého vědomí. Protože Obří síně jsem opustil již před dvěma měsíci a od té doby jsem na cestách. Ale vyhýbal jsem se všem temným a nebezpečným místům, až dosud. Nevím proč se mnou vlastně Jagar komunikuje, nejspíš mi chce nahnat strach.

 

„Je zřejmé, ať už jsi kdokoliv, že jsi prohnaný a nebezpečný nepřítel. Možná si Ria vybrala dobře, byť to byl její poslední čin. Nebudu urážet tvou inteligenci nějakým uhýbáním. Mí přátelé brzy přijdou, ale nepošlu tě do temných dveří Smrti. Prokázal si svou cenu. Jakmile budeš zabit, povolám tě do boje jako jednoho ze svých služebníků. Vzdej se mi teď a já ti nabízím věčný život.“

 

Hmm vyjednávání. Tak Jagar se začíná bát? Ne, nesmím ho podcenit. I on je jistě silným a nebezpečným protivníkem. Ale přesto, když vize zmizela, mi zůstal na rtech trochu zlomyslný úsměv. Uvidíme Jagare, kdo bude kým zabit!

 

Vydal jsem se hlouběji do jeskyní hledat prsten. U podzemního jezera jsem uslyšel děsivý zvuk. Pak se podzemí proměnilo v peklo a já se ocitl v záplavě ohnivých kouzel. S něčím tak děsivým jsem se ještě nesetkal. Naštěstí jsem stihl seslat odolnost proti ohnivým kouzlům a rychle opustit místnost. Koutkem oka jsem zahlédl tvář útočníka. Rudé oči a bělostná pleť a dlouhé špičáky trčící ven z úst. Upír! Tak to byl ten Jagarův služebník. Doufám, že jich tu není víc.

 

Na upíra jsem už naštěstí v podzemí nenarazil, ale Ohnivý démon a několik železných a kamenných golemů nebylo také žádnou procházkou. Ve čtvrtém podlaží jsem ale celý utrmácený našel zamčenou místnost. Kouzlem jsem si odemkl a uvnitř našel starodávnou truhlu. Srdce se mi rozbušilo. Otevřel jsem truhlu a uviděl ho. Skutečně tam byl, slavný Prsten Khajitů. Opatrně jsem ho zvedl a s obavami si ho nasadil na prst. Okamžitě mnou projela obrovská vlna energie. Mé reflexy se neuvěřitelně zbystřily. Na mém brnění zmizely všechny trhliny. A najednou jsem měl pocit, že bych toho upíra potkal rád znovu. Bylo to neuvěřitelné. Na zpáteční cestě mě v jedné chodbě přepadla skupina zkušených válečníků. Zaujal jsem výhodnou pozici, jednoho jsem skolil, pak jsem se otočil, na zbylé dva napřáhl ruku s prstenem a nechal prsten ukázat svou moc. Válečníci najednou znejistěli. Zjistil jsem, že vůbec nevědí kde jsem. Pak jsem se lekl i já. Byl jsem totiž neviditelný, ale to nebylo vše, mé pohyby se neuvěřitelně zrychlily. Pohrál jsem si tedy s nimi jako kočka s myší a vydal se na cestu ven z propasti. V Prstenu Khajitů jsem získal skutečně mocnou zbraň.

 

 

9. Sklizníku roku 392, 3. Éry – Cloud Spring

Po několika dnech cesty z propasti Morghu jsem dorazil do města Cloud Spring. Chtěl jsem si tu odpočinout po mém posledním dobrodružství, opravit zbraně a prodat kořist z propasti. Ubytování jsem našel v hospodě U chechtající stráže. Ráno jsem se vydal do magické gildy. Tam mi doporučili místního kováře Agroryana, u kterého si mohu nechat spravit své zbraně. S kouzelnými věcmi to prý umí. Je sice drahý, ale to nevadí. Zašel jsem tedy do jeho kovárny. Agroryan si mě změřil přísným pohledem, a prý jestli chci opravit to kroužkové brnění, tak na to nemá čas. Usmál jsem se a vytáhl jsem Aurielin luk a zeptal se, jestli na tohle by čas měl. Agroryanovi vypadlo kladivo z ruky. Opatrně vzal luk do rukou a s úžasem si ho prohlížel.

 

„Ale to je přece...“

„Aurielin luk“ odpověděl jsem. „Tak co opravíte ho?“

„Ale samozřejmě pane, do deseti dnů ho máte hotový, řekněme za 10 000 zlatých.“

„Vy mi nerozumíte, já ho potřebuji mít zítra!“

„Ale to bude několikanásobně dražší, pane!“

„To je pro vás dobře, ne? Anebo to nestihnete?“

„Ale ano stihnu, pane.“

„Fajn a k tomu bych ještě potřeboval dát do pucu tyhle cetky“...položil jsem na stůl Klíč kostlivců a Prsten Khajitů. O Agroryana se pokoušeli mdloby...

„Ale pane to přece…, kde ksakru jste k tomu přišel… Většina lidí si myslí, že jsou to jen legendy! Ale... To není možné, to se mi musí jen zdát...“

„Prozradím ti, kde jsem našel Prsten Khajitů, pokud uděláš svou práci dobře. Ještě tam toho dost zbylo a není to tak daleko. Bude to tvá odměna navíc. A nechci tě urážet, ale doufám, že víš, že nemá cenu se mě pokoušet oklamat. Dřív nebo později bych tě našel. Pokud ale odvedeš svou práci, vyděláš si celé jmění. Uvidíme se zítra kováři!"

 

Opustil jsem užaslého Argoryana ale než jsem zašel za roh, už jsem slyšel údery jeho kladiva. Procházel jsem se po ulicích, když si mé vycvičené oko všimlo lehce nervózní ženy. Chytil jsem jí za ruku právě ve chvíli, kdy se chystala nenápadně prošacovat kapsy jednoho měšťana. Sykla na mě

 

„Pusť mě a nebudeš litovat...“

„Jak se jmenuješ?“… zeptal jsem se.

„Vannywyra Wickhart, jsem místní, ano zlodějka, chytil si mě, což se už dlouho nikomu nepodařilo. Ale ty nejsi jen tak obyčejný pocestný, že?“

„Nepovídej, a copak mi můžeš nabídnout, když tě pustím?“

„Slyšel jsi někdy o Xarsesovi?“

 

Skoro se mi zatmělo před očima. Ta malá žába mi chce snad říct, kde je Oghma Infium?

 

„Co ty o něm víš?“

 

„Jen to že napsal něco strašně cenného. Pro mě to teda cenu nemá, já neumím číst. Ale ty jsi čaroděj, ty číst umíš viď?! Tak poslouchej, kousek odsud je hospoda U Černého myslivce a v ní je zrovna ubytovaný nějaký chlápek, který přísahal, že znal někoho, kdo se přátelil s prapraprastrýčkem služky, která pracovala pro Xarsesovu švagrovou. A ten člověk v hospodě tvrdí, že ví jak najít to Infinium. Ale nemyslím, že by ti to řekl zadarmo...“

 

Tak to se povedlo. Mraky kouzelníků se už pokoušely najít svitky všeho vědění. A tady, U černého myslivce je chlápek co zná..., no to je jedno, a ví kde ty svitky jsou?! Rozesmál jsem se na celé kolo. V tu chvíli se Vannywyra vyškubla a zmizela mi v davu. Ani jsem neměl chuť jí hledat. Pobavila mě mrška. Ale pro jistotu se do té hospody zajdu podívat.

 

Po chvíli jsem našel hospodu U Černého myslivce. Dal jsem si pivo a zeptal se hospodského, jestli tu někdo nevykládal něco o svitcích Oghma Infinium. Hostinský se na mě podezřele podíval, pak se podíval na jednoho chlápka u baru a neřekl ani popel. Ten chlápek se mezitím ke mně otočil a povídá:

 

„Jmenuji se Peryval Ashford promiňte, že vás přerušuji, ale zmínil jste Oghma Infinium a já mám informace, které mohou vést k nalezení těchto svitků. Ale víte co, i informace mají dnes svou cenu. A ta má je 530 zlatých.“

 

Ten chlápek si fakt myslí, že jen tak vysolím pět stovek za nějaké babské povídačky? Nakonec jsem to usmlouval na 360 a položil je na stůl. Peryval se po nich natáhl. Ale dal jsem mu jen půlku, druhou jsem nechal na stole. Peryval se usmál a začal vyprávět...

 

„V provincii Skyrim leží starodávná hrobka. Já jsem ji náhodou našel, tehdy jsem v ledových pustinách utíkal před nájezdníky, kteří se snažili mě chytit a prodat do otroctví. Na jednom místě jsem do této hrobky propadl a našel jsem tam destičky a svitky které se všechny zmiňovaly o Oghma Infinium, prastarých svitcích vševědění, které jejich znalci umožní získat schopnosti rovnající se síle bohů. Já netoužím po takových schopnostech. Raději budu bohatý a neznámý. Nicméně pokud máš zájem čaroději, mohu ti ukázat, kde ta hrobka leží. Je to v místech, kde se nachází Pevnost Trogotgod, tam můžeš získat mapu vedoucí k Oghma Infinium. Pokud se ti podaří to získat, užívej své schopnosti ku prospěchu všech. Přeji Ti hodně štěstí, čaroději..."

 

Peryval dopil a zvedl se a odešel. Měl jsem divný pocit, že tentokrát by na tom něco mohlo být. Peryval vůbec nevypadal, jako nějaký vykutálený podvodníček. Získat tak schopnosti, o kterých legendy vyprávějí, to by byla zbraň v boji s Jagarem Tharnem. Nemohu připustit, aby mi taková šance proklouzla mezi prsty. I když je to nejspíš úplný nesmysl, musím se vydat znovu do Skyrim.

 

Noc jsem strávil v hostinci U nešťastné jeskyně. Ale spát jsem moc nemohl. Pořád jsem přemýšlel o Oghma Infinium. Nakonec jsem ale nějak usnul. Ráno jsem si došel k Agroryanovi pro zbraně. Kouzelnící měli pravdu. Řekl si o šílenou sumu peněz, ale práci odvedl výbornou. Sbalil jsem věci a vyrazil na severozápad do Skyrim.

 

7. Ohňovce roku 392, 3. Éry – Pevnost Tragotgod

Vstup do podzemí v Pevnosti Tragotgod byl přesně tam, kde mi to popsal Peryval Ashford. Akorát mám pocit, že mluvil o hrobce a tohle je úplný podzemní labyrint. Nevím možná se to tu od těch dob změnilo, anebo se mu to trochu popletlo, přeci jen byl na útěku. Každopádně mírumilovně to tu moc nevypadá. Hemží se to tu kamennými golemy, a v jednom místě jsem narazil i na Medusu a Ohnivého démona. Něco se tu určitě děje. Že by se o tom dozvěděl Jagar Tharn? No jistě i pro něj by Oghma Infium byla lákavým soustem. Musím ty spisy najít!

 

Podařilo se. Ani nevím, ve kterém podlaží jsem našel zvláštní místnost se starou zaprášenou truhlou. Musel jsem jí odemknout kouzlem, ale to nebyl problém. Vypadá to, že ty spisy jsou z nějaké Xarsesovi pozůstalosti. Ale co je nejdůležitější, podle všeho mám mapu místa, kde Xarses svou práci ukryl. Mělo by to být na ostrově Summurset v propasti Vegadoth. To se mi sakra hodí. Cestou do High Rock a poté i do Skyrim jsem se samozřejmě vyptával na Křišťálovou věž. A těch málo, co o ní něco vědělo, tvrdilo, že leží na ostrově Summurset. Pokud získám další část hole a i tento mocný artefakt, bude mít Jagar už na kahánku. Rychle jsem opustil místo, než se objevili Jagarovi čmuchalové.

 

9. Ohňovce roku 392, 3. Éry – Whiterun

Než se ale vydám na cestu na vzdálený ostrov Summurset, musím se pořádně připravit. Zajel jsem tedy do královského města Whiterun a ubytoval se v hostinci U purpurového gryfa. Nějaký otrava po mě sice chtěl, abych mu něco doručil bůhvíkam, ale poslal jsem ho k čertu. Brblal něco o lenivých hloupých Bretoncích, ale měl kliku, že jsem neměl náladu vychovávat buranskýho Seveřana. Jakmile jsem se trochu prospal, vyrazil jsem do magické gildy promluvit s místními čaroději. Nic zajímavého jsem se ale od nich nedozvěděl. Pak jsem na tržišti prodal svou kořist a nakoupil zásobu na cestu. Je třeba vyplout na moře na ostrov Summurset.

 

25. Ledopádu roku 392, 3. Éry – Propast Vegadoth

Plavba ze Skyrim do Vegadothu trvala měsíc a půl. Obepluli jsme pobřeží Skyrim, High Rock a jižní cíp Hammerfell. Pak se loď vydala na jih. Za pár dní dorazila k pobřeží ostrova Summurset, poslední bašty Velkých Elfů. Ano zde žije původní elfí rasa. Velcí Elfové, které poznáte podle třpytivé nazlátlé barvy pleti, se proslavili jako největší kouzelnící. Jejich vrozená schopnost používat magii je úžasná. Prý jsou také imunní proti paralyzujícím kouzlům. Tady si musím dávat dobrý pozor. Rovnou jsem proto zamířil do propasti Vegadoth.

 

Hned u vstupu jsem znovu narazil na Upíra. Nevím, zda mě sleduje, nebo je to jen náhoda. Každopádně jsem na nic nečekal, použil jsem Prsten Khajitů a neviditelný jsem se prosmýkl kolem něho. Pouštět se s ním do boje by byl velký hazard, a hazardovat budu, až se podívám do očí Jagarovi. Teď je ale mým cílem Oghma Infinium.

Našel jsem to! Je to neprosto neuvěřitelné ale v jednom z podlaží jsem nalezl starou truhlu, zpola zasypanou harampádím. Opatrně jsem jí otevřel a byly tam... Svitky mistra Xarsese. Nevydržel jsem to, bez ohledu na nebezpčí jsem se pustil do jejich studia. Je naprosto neuvěřitelné jaké vědomosti získal Xarses. Jeden den, který jsem strávil zde nad svitky, mi nahradily léta učení. Tuším, že Xarses své spisy i očaroval jakýmsi kouzlem. Nejenom mé vědomosti, ale i mé pohyby, reflexy a schopnosti se úžasně vylepšily. Nemohu tomu uvěřit. Je to jako bych vypil všemožné posilující elixíry, ale jejich účinek rychle vyprchá, kdežto tohle je stabilní...

 

28. Ledopádu roku 392, 3. Éry – Shimmerene

Večer jsem dorazil do města Shimmerene. Našel jsem hospodu U kvílící přilby a pronajal si zde pokoj. Ráno se musím připravit na výpravu za další částí Hole Chaosu. Našel jsem tedy magickou gildu, dokoupil zásoby lektvarů, a nenápadně se vyptával na Křišťálovou věž. V magické gildě jsem neuspěl, ale na tržišti ano, jakási dáma Zenolina Thromiusová prý ve své hospodě zaslechla, že mniši z chrámu v Lillandrilu našli něco, co jim pomohlo rozluštit svitky popisující Křišťálovou věž. U chrámu jsem narazil na mnicha Kelkemmetara a ten mi potvrdil, že obdobnou zprávu slyšel od pocestného, který právě přijel z Lillandrilu. Takže cíl další cesty je jasný.

 

Navštívil jsem ze zdvořilosti i královnu Shasaru, vládkyni Shimmerene. Žádala mě o pomoc při dopadení jakéhosi darebáka, který se svými kumpány páchá zločin v jejím království, ale zdvořile jsem odmítl. Mám teď jiné starosti a peněz mám dost.

 

9. Soumračníku roku 392, 3. Éry – Lillandril

Po deseti dnech cesty jsem dorazil k severozápadnímu pobřeží. Zde leží královská pevnost Lillandril, zde Elfové stráží jejich ostrov před pirátskými nájezdy z moře. A zde snad najdu další stopu při hledání Křišťálové věže. Kde jinde začít hledat stopy po Křišťálové věži než v magické gildě, a kupodivu jsem měl štěstí. V gildě jsem potkal moudrého kouzelníka Corima Ashlena. Mám pocit že to nebyla náhoda, zdálo se, že na mě čekal. Corim mi možná i ke svému vlastnímu překvapení, slíbil, že mi pomůže najít Křišťálovou věž. Ale tak jednoduché to nebude. Před několika dny, přepadli magickou gildu mniši z Chrámu Šíleného boha. Mniši byli chráněni jakýmsi mocným obranným kouzlem, které pohltilo všechna kouzla místních mágů. Mnoho kouzelnických nováčků při tomto útoku zahynulo. Navíc mniši ukradli ty nejcennější artefakty a mezi nimi i malý diamant. Corim získal tento diamand v souboji s jeho předchozím majitelem Demi-Lichem Zaraphusem. Pokud se diamant položí na speciálně připravenou mapu, světlo z diamantu ukáže na místo, kde je skryta Křišťálová věž. Musím tedy získat zpět tento diamat. Corim mi vysvětlil, kde leží Chrám šíleného boha, a já se vydal na cestu.

 

14. Soumračníku roku 392, 3. Éry – Chrám šíleného boha

Po čtyřech dnech cesty jsem dorazil na místo. Chrám se ze začátku zdál nechráněný, skoro až opuštěný. Ale bylo to jen zdání. Hned jak jsem vstoupil dovnitř, začali se na mě ze všech stran hrnout bojovní mniši. A nebyli to žádní zelenáči, bylo vidět, že jejich bojový styl je výsledkem dlouholetého tréninku. Musel jsem pečlivě střežit sílu svých štítů, protože každá rána mě mohla připravit o život. Nakonec jsem to ale zvládl. Pak jsem se vydal na průzkum chrámu. Občas jsem narazil na nějakého zapomenutého mnicha, ale samotní neměli moc šancí. Chrám byl plný zajímavých sousoší a uměleckých předmětů, ale mě zajímal hlavně diamant.

 

Nejprve jsem našel zvláštní místnost, pravděpodobně pokladnici. Byla ale prázdná. Na zemi ležel útržek jakési instrukce, která někomu nařizovala, aby přesunul věci do tajného skladu na severovýchodě, takže alespoň mám směr. Pátrání mi pár hodin zabralo, ale posléze jsem nalezl magicky zamčenou místnost. Když jsem se přiblížil, ozval se hlas a položil mi hádanku.

 

Když vzplanu

mnohým jsem potřeba

a když zemřu

zbude jen kus dřeva.

 

Co jsem?

 

Stačilo se rozhlédnout po chodbách abych uviděl správnou odpověď... POCHODEŇ … odpověděl jsem. Dveře se s cvaknutím otevřely. Vstoupil jsem do místnosti s hromadou pokladů. Opodál ležel obrovský diamant. To musí být ten, který mniši ukradli z Magické gildy. Opatrně jsem diamant uložil do své brašny a vyrazil na zpáteční cestu.

 

20. Soumračníku roku 392, 3. Éry – Lillandril

Do Lilandrilu jsem přijel akorát v den, kdy se konal Festival válečníků. Většina místních bojovníků se potulovala po tržišti, protože v tento den se dají pořídit zbraně za mnohem nižší ceny. Bohužel nízké ceny způsobují, že se zbraně dostanou do rukou kde komu a v jindy klidném městě pak roste pouliční násilí. Většina provinilců byla většinou panovnicí omilostněna, pokud nedošlo k vážnějším zraněním nebo smrti. Letos ale prý královna nebude tak shovívavá. Ale mě místní politické problémy moc nezajímaly. Rychle jsem spěchal do magické gildy za Corimem Ashlenem.

 

Corim byl nadšený, když uviděl diamant a nešetřil děkovnými slovy. Očividně měl pro něj velký význam. Možná v sobě skrývá více tajemství, než mi Corim přiznal. Každopádně na svou část dohody nezapomněl. Přistoupili jsme ke stolu, na němž Corim rozložil zvláštně zdobenou mapu Tamrielu. Corim vzal diamant a pomocí něj zvláštním způsobem zamířil paprsek světla kamsi na mapu. Po chvíli mě požádal, abych mu podal svou mapu. Ukázal kamsi na severozápad ostrova Summurset.

 

„Zde leží Křišťálová věž Morbihane, nevím co v ní hledáš, ale měj se na pozoru, skrývá více zlého než dobrého. Hodně štěstí!“

 

Poděkoval jsem Corimovi a raději rychle opustil Lillandril. Na ulici jsem zaslech zvuk šarvátky a já se nehodlal do nějaké připlést. Mám svých starostí dost.

 

26. Soumračníku roku 392, 3. Éry – Křišťálová věž

Šest dní uplynulo od mého odjezdu z Lillandrilu. Na skalnatém opuštěném severozápadě ostrova Summurset se najednou z mlhy přede mnou vynořila obrovská věž. Obrovská čarodějná pevnost, přesahující meze lidské představivosti se zde tyčila jako výstražný prst ukazující směrem k nebi. Někde nahoře v mracích je ukryta pátá část Hole chaosu. Má touha po ní byla ale mírněna obavami, co mě vlastně v této věži čeká. Opatrně jsem vstoupil dovnitř. Uvítaly mě zvláštní zvuky ozývající se odněkud shůry.

 

Věž byla plná trolů, ale to byl jen začátek, sněžní vlci a ledoví golemové číhali snad na každém rohu. Pak jsem narazil znovu na upíra. Tentokrát jsem se mu ale postavil. Byl to těžký souboj, ale nakonec upír za obrovského řevu padl. Zůstala z něj jen hromádka kostí.

 

V jednom patře jsem narazil na neuvěřitelný živý bestiář. Celé patro bylo tvořeno celami a kotcemi pro všemožnou havěť nacházející se na Tamrielu. V první sekci byly umístěny krysy, goblini, vlci a kostlivci. Ve druhé sekci jsem narazil na pavouky, zombie, pekelné psy a dokonce tu byl uvězněn i přízrak. Zdá se, že o krmení těchto potvor se starají trolové. Několik skupinek trolů jsem totiž potkal a někteří u sebe měli svazky klíčů nejspíše od těchto cel.

 

Za druhou sekcí se nacházela zvláštní místnost. Na zdi zde byl jakýsi, neohrabanou rukou naškrábaný nápis. Vypadalo to jako nápis v trollí řeči, ale smysl jsem bohužel pochopil až záhy. Ve chvíli, kdy jsem vstoupil do další místnosti, hned jsem věděl, kolik uhodilo. Proti mně vyrazila ohromná masa kovu. Železný Golem! Rychle jsem se kolem něho prosmýkl, seslal na něj paralyzující kouzlo a než se stačil vzpamatovat, zasadil jsem mu několik dobře mířených ran, čímž jsem ho vyřadil z provozu. Když víte kam uhodit, je to hračka. To ale trolové většinou nevědí...

 

Na golemových zádech jsem nalezl vyrytou zvláštní mapu. Očividně se jednalo o mapu tohoto patra věže. V jihovýchodním rohu se nacházel velký červený kříž! Mapa také obsahovala jakési nečitelné škrábance v severozápadním rohu, ale tam bych měl být právě teď. Nic kromě golema jsem tu ale nenalezl. Vydal jsem se tedy do jihovýchodní části.

Cesta do jihovýchodní části vedla přes další sekci bestiáře. Zde byly ale ukryty pěkně nebezpečné potvory: Homonkulus, Meduza, Golemové... Jedna cela byla prázdná. Přejel mi mráz po zádech, protože na cedulce u dveří stálo mé jméno! Někdo mě tu musel očekávat. Nebo je to dobře provedené kouzlo. Popošel jsem k poslední cele. Měl jsem tušení, že tam bude něco odporného a mé tušení se potvrdilo. Ohnivý démon. Nejspíš něco hlídá. Sice se mi k němu moc nechtělo, ale nakonec jsem ho omráčil kouzlem a vlezl k němu do kobky. Překvapivě hlídal vchod do dalšího patra věže. Zvláštní, asi se tam často nechodí. Z Trolů by Démon nadělal fašírku na první pokus. To ale znamená, že by tam mohla být ukryta Hůl chaosu.

 

Stoupal jsem dlouho po schodech kamsi nahoru. Poté se konečně objevil vstup do dalšího patra. Bylo tu neuvěřitelné množství dalších hlídačů, a to nejenom trolové a sněžní vlci, ale taky duchové a přízraky. Nakonec jsem došel ke zvláštním dveřím. Ani mě už nepřekvapilo, když se ozval hlas:

 

Chceš li vstoupit, musíš uhádnout následující hádanku!

 

V mramorovém sále v barvě sněhu,

lemovaném jemným hedvábím,

uprostřed tůně bez kouska břehu,

zlaté jablko tě přivábí.

Dveře do této pevnosti nevedou žádné.

Dostat se k němu není tak snadné...

 

Ale to je přece jednoduché. VEJCE! Vykřikl jsem. A dřív než jsem se stačil nadechnout, dveře se otevřely. Místo zlatého pokladu na mě ale čekali dva bojechtiví duchové. Ve vřavě boje, jsem si ovšem všiml známé rudé záře. Ano skutečně, duchové brání Hůl chaosu. Okamžitě jsem zintenzívnil své útoky a za chvíli bylo po boji. Pátá část se připojila k ostatním a já ucítil náhlý proud energie, procházející mým tělem. Ještě chybí tři kusy.

 

28. Soumračníku roku 392, 3. Éry – Kings Haven

Bylo potřeba nakoupit zásoby prodat kořist a připravit se na hledání dalšího dílu Hole chaosu. Zamířil jsem tedy do rybářské vesnice Kings Haven. Byl to přesně ten typ vesnice, který jsem hledal, klidná malá vesnička s přátelskými lidmi. Ubytování jsem nalezl v hostinci U černé kuchyně. Byl jsem tak unavený, že jsem se rychle uložil ke spánku. Ale klidnou noc jsem neměl. Objevila se totiž Ria. Blahopřála mi k získání další části Hole, ale v její tváři byly patrné obavy, ještě není konec. Ještě tři části chybějí. Ria strávila spoustu dní hledáním další části. Podle jejího zjištění by měl být šestý díl na místě zvaném Hrobka srdcí. Nicméně Ria netuší, kde by tahle hrobka mohla ležet. Ale já to tuším. Jedna málo známá pověst, kterou jsem kdysi doma slyšel, vyprávěla o tomto místě. Pokud tedy existuje, tak by mělo ležet v High Rock. Vracím se tedy domů.

 

Ráno jsem vyrazil k místnímu kouzelníkovi. Potřeboval jsem jeho pomoc při určování magických předmětů. Když jsem vešel, tak mág mi začal nabízet k prodeji těch pár cetek, co tam měl. Rychle jsem ho přerušil, abych ho zbytečně neztrapňoval dlouho. Nakonec byl rád, že si může přivydělat i jinak. Kouzelníkovi nad některými předměty očividně klesla brada. Ale nakonec se všechny podařilo identifikovat. Poděkoval jsem mu za pomoc a vyrazil na tržiště, prodal jsem všechno, co jsem prodat chtěl, ale nekoupil nic. Odpoledne jsem vyrazil na audienci k Lordu Mithllonovi, vládci tohoto kraje. Když Lord zjistil, že se vydávám na moře, požádal mě, zda bych doprovodil jeho dceru Andralinu Spellian do přístavu Firsthold. Varoval mě, že má nepotvrzené zprávy o tom, že princ Cyreril se chystá zabránit princezně v cestě, ale už jsem čelil větším nebezpečím. Takže jsem rád tuto nabídku přijal. Vyrazili jsme ještě téhož dne.

 

3. Večernice roku 392, 3. Éry – Firsthold

Cesta proběhla v poklidu a zprávy o princi Cyrerilovi se naštěstí nepotvrdily. Do přístavu jsme dojeli v noci. Princezna měla sice schůzku v hostinci U neklidné lebky ale, protože jsme nevěděli kde přesně leží, ubytovali jsme se na první noc v hospodě U bílého námořníka. Ráno jsme našli Neklidnou lebku, zde již čekala delegace na princeznu. Rozloučili jsme se, já obdržel svou odměnu a vydal se do přístavu. Brzy jsem našel loď plující do Daggerfallu. Sbohem Elfové, třeba se sem ještě někdy vrátím.

 

21. Večernice roku 392, 3. Éry – Daggerfall

Po více než dvou týdnech plavby se přede mnou objevilo známé pobřeží. Daggerfall jižní přístav v High Rock. Po čase jsem zase mezi svými Bretonci. Ihned jsem začal pátrat po nějakých zprávách o Hrobce srdcí. A kupodivu jsem měl štěstí. Narazil jsem totiž na jednoho překladatele Gondora Hearthama a ten se dostal k jedné zprávě související právě s hrobkou. Prý Magická gilda našla něco, co se týká Hrobky srdcí. Gondore si bohužel nepamatoval, zda to bylo v Camlorn nebo v Jehanně. Camlorn je rozhodně blíž, takže své pátrání začnu tam.

 

28. Večernice roku 392, 3. Éry – Camlorn

Cesta mi trvala týden. Vzhledem k tomu, že jsem přijel pozdě v noci, zamířil jsem rovnou do hostince U špinavého džbánu. Hostinský si mě kupodivu pamatoval. Zaplatil jsem za pokoj a ulehl ke spánku. Ale klidná noc to nebyla. Objevil se totiž znovu Jagar Tharn. Vyhrožoval jako už několikrát. Ale myslím, že mu dochází trpělivost. Asi to bude závod s časem. Nesmím už otálet. Hned ráno musím vypátrat víc o Hrobce srdcí.

 

Před hospodou U špinavého džbánu sedává uspavač hadů Gondywyr Kinghouse. Už jsme se párkrát potkali, vždycky mu hodím nějakou minci, když jdu kolem. Tentokrát jsem jich přihodil víc a zeptal se, jestli neslyšel něco o Hrobce srdcí. K mému překvapení slyšel. Nebylo toho moc, ale zaslechl kněží z Bratrstva Seth, jak se o Hrobce baví. Je tedy potřeba navštívit jejich chrám.

 

Jediný kdo byl ochoten se v chrámu se mnou bavit, byl starší bratr Halfas Varn. Čekal jsem, že se nic podstatného nedozvím, ale mýlil jsem se. Halfas mi vyprávěl zajímavý příběh.

 

„Nedávno jeden z bratří, Barnabáš Tethis zešílel. Zuřivě vykřikoval, že Císař byl uvězněn. Tvrdil, že jedině jakási Hůl osudu ho může osvobodit z jeho vězení. Přirozeně jsme mu nevěřili, často žil spíše ve snech, než v realitě. Spíše jsme se snažili ho uklidnit a mluvit s ním o příjemnějších a šťastnějších záležitostech. Včera odpoledne ale Barnabáše posedl amok a zabil bratra Martinuse a prchnul z chrámu. Sebou si vzal i svitek, o kterém tvrdil, že mu pomůže najít část hledané Hole chaosu. Obávám se, že zamířil do Khurasových dolů. Tvrdil, že podle svitku by se tam měla najít stopa, která by mu měla pomoci v pátrání. Bohužel si ale neuvědomil, že mapa, kterou ukradl, byla v těchto dolech nalezena. Část nápisu na mapě je kód, který jsme chtěli využít k dešifrování Prastarých svitků, konkrétně ke zjištění místa Hrobky srdcí. Bez mapy, kterou nám Barnabáš vzal, nemáme moc šancí, jak zjistit polohu tohoto místa. Navíc Khurasovy doly jsou velmi nebezpečné. Chudák Barnabáš je nejspíš už po smrti. Povím ti, jak se dostaneš do dolů. Upřímně řečeno moc nevěřím v tvůj úspěch, ale dokud je naděje... Pokud se vrátíš s mapou, myslím, že budu schopen ti říct, kde leží Hrobka srdcí. Je to sice šílené, ale jinou šanci nevidím...“

 

Halfas mi pak ukázal polohu Khurasových dolů. Nebylo to daleko od Camlornu. Ihned jsem se vydal na cestu.

 

2. Jitřenky roku 393, 3. Éry – Khurasovy doly

Khurasovy doly skutečně nebyly přívětivým místem. Spíše než jako doly, to vypadalo jak cesta do pekla. Sirný zápach mě udeřil do nosu a mé tělo málem vypovědělo poslušnost v nesnesitelném vedru. Slzy se mi vyhrnuly do očí a bez pomoci kouzel bych se asi moc daleko nedostal. Skrz tetelící vzduch jsem spatřil několik lávových jezírek a potoků, rozesetých v rozpálené zemi. Ale samotné nepřívětivé prostředí dolů nebylo to nejhorší. Kousek za vchodem jsem nalezl mrtvolu neznámého nešťastníka Tělo bylo částečně roztrháno a místy i ohlodáno. V krvi na podlaze byla z posledních sil namalována šipka ukazující na jihozápad. Vydal jsem se tím směrem.

 

Najednou jsem zaslechl známý skřípavý zvuk. Byl to železný golem! Smrtící stroj přivedený k životu temnou magií. Naštěstí již umím paralyzovat tuto horu a pak není problém ho vyřadit z provozu. Vzápětí se ale ozval ohromný rachot, tentokrát to byl kamenný golem se svými elektrickými výboji. Naštěstí mé magické šípy udělaly za chvíli z golema hromádku prachu. Souboje v nesnesitelném vedru Khurasových dolů byly značně vyčerpávající.

 

Povzbuzení přinášely tajné skrýše s ohromným množstvím pokladů, nevěděl jsem co si prohlédnout dřív. Ale na velké zdržování nebyl čas. Po chvíli jsem nalezl menší propast a v ní žebřík. Opatrně jsem sestoupil dolů. Vstoupil jsem do spodního patra Khurasových dolů vědom si toho, že všude kolem mohu narazit na zrůdy, které toto nehostinné místo nazývají svým domovem. Jak jsem postupoval dál, rozhostila se kolem mě neprostupná tma, zvyšující zoufalství tohoto místa. Nebýt mého světelného kouzla neviděl bych na krok. Při pátrání ve spodním patře se na mě znenadání vyřítili dva železní golemové. V tu chvíli mi šlo opravdu o život. Naštěstí se mi prvního podařilo paralyzovat hned na první pokus. To už jsem se ale musel bránit útokům druhého. Ale i ten nakonec skončil jako hromada šrotu. Golemové bránili obrovský poklad ukrytý v místnosti za nimi. Hromady zlata a truhly plné kouzelných předmětů. Bohužel jsem tam většinu toho musel nechat.

 

Mou radost z objeveného pokladu ale zakrátko zkalil jiný objev. Našel jsem tělo mnicha. To nemohl být nikdo jiný než bratr Barnabáš. Kousek od něj ležela mapa místy pokrytá Barnabášovou krví. Bylo mi upřímně Barnabáše líto. V bratrstvu byl sice považován za šílence, já sice nevím, jak zjistil skutečný stav věcí, ale vím, že šílencem nebyl. Najednou na mě dolehlo mé osamění. A první člověk, se kterým jsem se o svůj úděl mohl podělit, leží zde mrtvý v tratolišti krve. Buď sbohem bratře Barnabáši...

 

6. Jitřenky roku 393, 3. Éry – Camlorn

Cesta zpět do Camlornu mi trvala 3 dny. Měl jsem sice mapu, ale smrt Barnabáše mě velmi zasáhla. Přespal jsem jako obvykle U špinavého džbánu a ráno se vydal do chrámu Bratrstva Seth. Bratr Halfas sice nemohl uvěřit, že jsem zpátky i s mapou, nicméně z mého výrazu pochopil, že jeho předpověď Barnabášovy smrti byla pravdivá. Halfas dál už radši nic neříkal, vzal si ode mě mapu, řekl, ať počkám zde a odešel do jiné místnosti. Zhruba za hodinu se vrátil a ukázal mi místo na mapě, kde by měla ležet Hrobka srdcí. Bylo to kousek od pobřeží nedaleko Black Wastes. Rozloučil jsem se s bratry a vydal se na cestu.

 

26. Jitřenky roku 393, 3. Éry – Hrobka srdcí

Závan smrti se dotkl mého srdce ve chvíli, kdy jsem poprvé pohlédl na kamenné zdi Hrobky smrti. Přímo nad vchodem visela rozšklebená obrovská lebka, jako varování pro všechny, kteří by chtěli vejít do síní smrti. Kromě tohoto nepříjemného pocitu jsem ale také cítil, že další část Hole chaosu je někde dole pode mnou. Zahnal jsem tedy nepříjemné pocity a vstoupil dovnitř.

Ocitl jsem se v temné místnosti. Ovanul mě závan horkého vzduchu, který byl cítit sírou. V další místnosti jsem narazil na zvláštní fresku, připomínající draka. Při jejím zkoumání, jsem objevil tajné dveře, vedoucí do další části krypty. Krypta byla obydlena typickými příšerami – kostlivci, pavouci, zombie, ghůlové, samá nepříjemná havěť. Nakonec se mi podařilo najít schodiště vedoucí někam do dolního podlaží Hrobky. Schodištěm foukal studený vzduch páchnoucí rozkládajícím se masem. Bylo to nechutné, sem pravděpodobně místní zrůdy tahaly svou kořist. Zápach byl nesnesitelný. Naštěstí jsem našel rychle další schodiště. Sestoupil jsem dolů. Začaly se tu objevovat lávová jezírka, neklamná známka pekelných sil.

 

Uprostřed tohoto podlaží jsem narazil na zvláštní místo. Uprostřed sálu ležela obrovská krypta přikrytá těžkým kamenem. Krypta byla obklopena mrtvými lidskými těly pečlivě rozloženými po místnosti spolu s mihotajícími se svíčkami. Určitě se tu konal nějaký magický rituál. Opustil jsem toto prokleté místo a sestoupil ještě níže. Zjistil jsem, že jsem obklopený hroby hrdinů mrtvých již mnohá staletí. Klenutými chodbami se rozléhalo sotva slyšitelné sténání. Konečně jsem se dostal na místo, které jsem hledal. V obrovském sále jsem uprostřed zahlédl obrovskou kryptu. Ale nebylo moc času na prohlížení. Najednou jsem se ocitl pod palbou elektrických výbojů. Všude kolem byli Kamenní golemové, hlídající hrobku. Navíc podlaha byla rozpukaná velkými prasklinami, takže bylo velmi obtížné se dostat dál.

 

Obrnil jsem se tedy kouzly a s pomocí levitace se pomalu začal přibližovat k nejbližšímu golemovi. Když jsem byl v dosahu, paralyzoval jsem ho a pak už to byla hračka. Postupně jsem likvidoval jednoho golema po druhém. Po velkém boji jsem se konečně dostal ke vstupu do hrobky. Najednou se ozval zvláštní, trochu sténající hlas...

 

Existuje věc, která ničím není

a přesto své jméno nosí hrdě.

Někdy velká, jindy se zase v malou změní

Plácne sebou, když upadneme tvrdě

K naší zábavě se ráda přidá

i v našich hrách jí můžeme vídat...

 

Pověz, o čem to mluvím?

 

Byl jsem unaven soubojem s golemy a na hádanku jsem nemohl přijít. Napadalo mě štěstí, odvaha a bůhví co ještě. Ale správná odpověď ne a ne přijít. A pak mi to došlo. Vždyť mám Klíč kostlivců, tak co tu ztrácím čas! Použil jsem klíček a otevřel dveře. Byl jsem sice připraven, že uvnitř bude na mě něco čekat, ale dva Ohnivé démony jsem opravdu nečekal. Naštěstí se mi je na chvilku podařilo paralyzovat a proklouzl jsem dovnitř. Skutečně tam byla šestá část Hole chaosu. Už, už jsem po ní natahoval ruku, když jsem uslyšel, že démoni přicházejí k sobě. Hůl musela počkat. Stáhl jsem se do rohu, abych měl chvilku na soustředění. Stačilo to. Potom jsem použil své nejmocnější kouzlo Zabijáka. Démon se rozlétl na tisíce kousků. Druhý démon zaváhal. To mi stačilo na doplnění energie z lektvaru a druhého démona jsem poslal za svým druhem. Zhluboka jsem si oddychl a konečně připojil další díl Hole. Už chybějí jen dva kusy!

 

30. Jitřenky roku 393, 3. Éry – Black Wastes

Hrobka srdcí ležela asi dva dny cesty od Black Wastes. Mé kroky, poté co jsem se po mnoha hodinách bloudění vypotácel z Hrobky, tedy logicky vedly sem. Ačkoli se už rozednívalo, požádal jsem o pokoj v hostinci U červeného džbánu a na chvíli se prospal. Ani jsem to neočekával, ale ve spánku se objevila Ria. Jagar Tharn prý zuří, že se mi podařilo získat další část Hole. Očividně mu dělám velké starosti. To je moc dobře. Na druhou stranu není dobré pokoušet osud. Musím si dávat velký pozor. Ria mi sdělila, že další část hole by měla být ukryta v Murkwoodu, temném lese, který prý stále mění svou polohu. Les by se měl nacházet někde v provincii Black Marsch nebo Morrowind. Každopádně musím tedy na západ.

 

Při balení věcí jsem se dal do řeči s jednou z ozbrojených strážkyň. Ysayne Geerhame byla členkou osobní stráže místního vládce. Mimo jiné taky došla řeč na to, že mám v plánu najít les Murkwood. Ysayne se mě k mému překvapení zeptala, zda vím, kde les hledat. Nebyl jsem schopen pohybu, v úžasu jsem odpověděl, že to zkusím na západě.

 

Ysayne přitakala, v paláci totiž zaslechla, že Murkwood se v současné době nachází někde v divočině v provincii Black Marsh. Mé hledání se tak, doufejme, značně ulehčilo. Přesto mě čeká cesta přes celý Tamriel.