The Elder Scrolls - Arena

Deník čaroděje Morbihana ( 6.časť )

10. Deštivce roku 393, 3. Éry – Stormhold

Před třemi měsící jsem vyrazil na cestu z High Rock, přes provincii Skyrim a Morrowind, kolem východní hranice s Císařským územím, jsem konečně dospěl do města Stormhold. Stormhold leží na severním výběžku provincie Black Marsh. Lidé jsou zde docela přátelští, ale v jejich očích se zračí napětí. Možná je to právě kvůli blízkosti území obývaného Temnými elfy.

 

Bylo už po půlnoci, když jsem projel městskými branami. Při hledání hostince jsem potkal dalšího pocestného. Pravděpodobně hledal také ubytování. Jmenoval se Tibacles Cagulus a byl to obchodník. Zajímavé ovšem bylo, že měl informaci týkající se Murkwoodu. Tvrdil, že mniši z Baalovy konkláve prý znají místo, kde se nachází les Murkwood. A třešničkou na dortu této neuvěřitelné informace byl fakt, že hlavní chrám této konkláve se nachází zde ve Stormholdu. Čekal jsem, že strávím týdny pátráním po provincii, než najdu nějakou stopu, a teď se zdá, že mám Murkwood na dosah. Nocleh jsem nalezl v hostinci U brunátného džina a nemohl se dočkat rána.

 

Brzy ráno jsem vyrazil do města. Zastavil jsem jakousi ženu a zeptal se jí na cestu k chrámu Baalovy konkláve. Demicla Goldes, tak se dáma jmenovala, mi celkem ochotně odpověděla, kde chrám najdu, nicméně se začala vyptávat, co tam hledám. Ukázalo se že Demicla je historička a sama v chrámu již několikrát byla studovat staré texty. Bohužel prý nedávno došlo v chrámu k nešťastné náhodě. Špatně použité nebezpečné kouzlo prý část chrámu úplně zničilo. Kdoví jestli se mi teď podaří najít nějakou informaci o Murkwoodu. Navíc mniši budou mít asi jiné starosti. Mé nadšení rázem ochladlo. Mé chmury, ale měly být brzy rozptýleny.

 

Chrám jsem našel poměrně brzy, ale informace od Demicly nebyly nejspíš pravdivé. Chrám se zdál být v pořádku. V hlavním sále stál jakýsi starší mnich. Přišel jsem tedy k němu. Představil jsem se mu a na rovinu řekl, že chci najít temný les Murkwood. Idolan Lancaster, převor chrámu, se usmál. K mému úžasu mi sdělil, že zná způsob jak les najít, ale značně pochyboval, že se mi to podaří. Klíč k nalezení Murkwoodu se totiž nacházel na kamenné tabuli. Bohužel před několika dny jeden ze zasvěcenců se ve snaze ohromit svého mistra pokusil vytvořit kouzlo s obrovskou silou. Kouzlo se samozřejmě vymklo kontrole nezkušeného novice. Starší bratři se pokusili situaci zachránit a sílu kouzla rozptýlit, ale moc šancí neměli. To nejlepší, co mohli udělat, bylo, že nasměrovali efekt kouzla do země. Reakce ale byla strašlivá a způsobila zával většiny Geminských sklepů, místa kde se dotyčný nešťastník pokusil předvést své umění. Bohužel sklepy sloužily jako úkryt nejcennějších předmětů konkláve, včetně kamenné tabule, ve které byla zašifrována informace o tom, jak najít les Murkwood. Tato tabule včetně samotných sklepů se propadla kamsi hluboko do podzemí. Idolan se obával, že je navždy ztracena. Navíc prý bratři slyšeli z rozvalin děsivé zvuky. Zdá se, že v propadlých rozvalinách se usadili temné síly. Sdělil jsem mu, že se pokusím tabuli najít. Idolan byl velmi skeptický, nicméně slíbil, že pokud se mi to podaří, pomůže mi najít les Murkwood. Vydal jsem se tedy na místo, které mi Idolan ukázal. Na místo, kde se nacházely Geminské sklepy.

 

11. Deštivce roku 393, 3. Éry – Geminské sklepy

Síla kouzla musela být strašlivá, protože to co jsem našel, nebyly sklepy, ale rozvaliny. Dlouho se zdálo, že se dovnitř nedostanu, ale nakonec se našla jakž takž zachovalá chodba. Mnich Idolan měl pravdu. Výbuch pravděpodobně propojil sklepy s některou jeskyní obydlenou služebníky zla. Zavalené sklepy byly pro ně vítaným povyražením a bylo to znát na jejich agresivitě. Jak už to bývá, rozvaliny přitáhly z okolí hodně kamenných golemů, kteří zde měli spousty kamenů. Ale nebyli tu jen oni. Úzkými chodbami se proháněli hlavně duchové a další nehmotní. Pro velké hromotluky jako je např. železný golem, tu naštěstí nebylo dost místa.

 

Po mnoha hodinovém pátraní ve slepých a zavalených chodbách jsem nalezl zvláštní dveře. Znenadání se ozval hlas:

Uhádni hádanku a můžeš projít

-

Pocházím ze země

Prodávají mě na trhu.

Kdo mě koupí, usekne mi ocas,

svlíkne mě do naha, stáhne z kůže

a pak nade mnou pláče, když jsem mrtvá.

 

Chacha, takovou hádanku si u nás doma dávají děti. Vždyť to není nic jiného než CIBULE! Dveře se otevřely a za nimi se nacházela místnost s propadlým stropem. Na velké hromadě v místnosti se válely šperky, ale i různé haraburdí, které se do pokladnice propadlo se zříceným stropem. Vzadu z hromady vyčuhoval jakýsi kus otesaného kamene. Rychle jsem ho vytáhl z hromady. Byl to ona, přesně ta tabule, tak jak mi jí Idolan Lancaster popisoval. Sebral jsem tabuli, strčil si do kapes pár šperků a vyrazil na cestu zpět.

 

14. Deštivce roku 393, 3. Éry – Stormhold

Další den jsem spěchal do chrámu za Idolanem. Idolan byl očividně překvapen, že jsem hned druhý den zpátky i s hledanou tabulí. Jakmile jsem mu ji předal, tak jí chvíli studoval, pak pozvedl obočí a chvíli se prohraboval kapsami ve svém plášti. Pak vytáhl husí brk a do mé mapy zakreslil křížek u velkého jezera uprostřed provincie Black Marsch. Zde prý najdu les Murkwood. Ale měl bych si pospíšit, les se může kdykoliv přemístit. Takže jsem se rychle rozloučil a vydal se na cestu. K jezeru to byly dva týdny cesty.

 

30. Deštivce roku 393, 3. Éry – Murkwood

Jak jsem se blížil k jezeru, najednou se kolem mne rozprostřela ukrutná mlha. Chvíli jsem v mlze bloudil, načež jsem zjistil, že jsem se ocitl v temném lese. Z lesa se ozývaly sotva slyšitelné vzdechy zoufalství. Vzdechy duší, které ztratily svou cestu v tomto zrádném bludišti. Murkwood... nemohlo to být jinak, musel to být temný les Murkwood. Mráz mi přeběhl po zádech. Doufám, že se nepřidám k těmto zoufalcům. Do nosu mě praštil intenzivní zápach rozkladu, vycházející přímo ze stromů lesa. Někde zde by měla být sedmá část Hole chaosu. Mlhy v Murkwoodu byly skutečně oslepující. Kouzelné světlo sice projasnilo mé nejbližší okolí, ale i tak jsem neustále ztrácel směr a měl pocit, že bloudím v kruzích. Navíc jsem musel být neustále ve střehu. Les byl plný homonkulů, kteří se na mě neslyšně vrhali. Párkrát jsem je setřásl skutečně na poslední chvíli, když už mi chtěli zatnout své drápy zezadu do krku. Naštěstí je prozradil šelest jejich křídel.

 

Mnohem horší protivníci mě ale čekali zhruba někde uprostřed lesa. Zde jsem narazil na jakýsi zděný labyrint. Tušil jsem, že se blížím k nějaké skrýši a to i podle toho, že najednou se po homonkulech slehla zem. Ani vytí vlků už nebylo slyšet. A najednou jsem se ocitl v plamenech. Ohnivý démon na mě sesílal svá kouzla. Rychle jsem vytvořil magický štít a seslal na něj pár ledových šípů. Intenzita jeho kouzel značně zeslábla. Za chvíli zmizel s ukrutným řevem v plamenech.

 

Za zmizelým démonem jsem konečně v mlze spatřil, co tak urputně bránil. Byla to zamčená brána a za ní se nacházelo schodiště někam dolů, do srdce temného lesa Murkwoodu. Zalomcoval jsem branou a uskočil leknutím. Brána totiž promluvila:

 

Chceš li projít, musíš odpovědět na mou hádanku.

-

Spoutám tě, nepustím, chytím a sváži!

Každý po mě touží, pán i nezbeda

Každý v mé moci splní co přikáži!

ať už chce či nechce mě vyhledat.

A ti co se neoctli v mojí blízkosti

často jsou oběti projevů lítosti.

 

Byl to zvláštní popis nejvzácnějšího lidského citu, správnou odpovědí byla LÁSKA. Brána se otevřela a já sestoupil do útrob lesa Murkwood. Ocitl jsem se ve zvláštní jeskyni. Před sebou na konci chodby, jsem spatřil známou rudou záři. To musel být další úlomek hole chaosu. Ze všech stran ke mně jakoby z dálky doléhal kovový skřípavý zvuk. Doběhl jsem k bráně na konci chodby. Skřípavý zvuk zesílil. Začal jsem mít zlé tušení. Zalomcoval jsem bránou, ale byla zamčená. Ozval se znovu tajemný hlas:

Pro některé snadná hádanka,

pro ostatní past navěky...

-

Běžím plynuleji než tvé básně

Zvednout se nemohu, ač padám krásně.

Slabým větrem jsem rozechvěna

a přesto unesu nejtěžší břemena.

 

Uhádni, co jsem?

 

Skřípavý zvuk stále zesiloval. Něco se sem blížilo! Blížilo se to ze všech stran. Na zádech mi vyrazily krůpěje potu a cítil jsem, jak stékají pod košilí. Moment, stékají dolů, ale zvednout se nemohou, plynule jako báseň a každý vítr ji rozechvěje. To je přeci VODA! Brána se otevřela, vběhl jsem dovnitř, chňapl po holi chaosu a pak se ozval strašlivý řev! Ze všech chodeb se ke mně začali valit železní golemové. To oni vydávali ten skřípavý zvuk, ani nevím kolik jich bylo. Uvědomil jsem si, že jestli se chci z tohoto maléru dostat, tak nesmím dopustit, aby mě obklopili. První golem se dral již do dveří. Neváhal jsem už ani vteřinu a seslal na něj paralyzující kouzlo. Vyšlo to, golem znehybněl přesně v místě, kde zablokoval průchod ostatním. Ale nesměl jsem moc dlouho otálet. Vykouzlil jsem obranný štít a začal metat paralyzující kouzla do dveří. Podařilo se mi zablokovat několik dalších golemů. Teď nastal čas na jejich likvidaci. Místnost se naplnila kouřem z mých blesků a škvařícího se kovu. Za chvíli byl vchod plný hromady šrotu. Jakmile jsem se ujistil, že už mi nehrozí žádné nebezpečí, protáhl jsem se mezi troskami golemů a rychle opustil podzemí.

 

V mlze Murkwoodu jsem pak bloudil ještě několik hodin. Únavu jsem musel potlačovat povzbuzujícími kouzly. Netroufl jsem si v tomto nebezpečném lese přenocovat. Nakonec jsem si všiml, že mlha postupně začíná ustupovat. Podle mapy by na pobřeží jezera mělo být město Seaspring. Vyrazil jsem tedy východním směrem.

 

4. Druhosetí roku 393, 3. Éry – Seaspring

Po čtyřech dnech únavného putování jsem konečně dorazil do Seaspringu. Obyvatelé byli naštěstí velmi vřelí a přivítali mě s úsměvy na rtech. Bohužel vřelé nebylo počasí. Od té doby co jsem opustil Murkwood stále pršelo. Byl jsem promoklý a prochladlý až na kost. Zapadl jsem do prvního hostince, na který jsem narazil. Hostinský U modré lebky mě rovnou zavedl do pokoje a nechal mi nahoru přinést jídlo. Zaplatil jsem mu o pár zlaťáků víc, než je běžná taxa, za což mi byl velmi vděčný. Jakmile jsem ulehl na postel, upadl jsem do hlubokého spánku. Nevím, jak dlouho jsem přesně spal, ale klidně bych spal ještě dál, kdyby se neobjevila Ria Silmane...

 

Rie se podařilo zjistit, kde leží i poslední část Hole chaosu. Ale radost z toho nemám. Úlomek je prý ukryt v hlubinách sopky Dagoth Ur. Děsivá hora Morrowindu, nikdy jsem jí netoužil ani spatřit, a teď se mám vypravit do jejích útrob? Navíc vchod do podzemí zmizel s trpaslíky, kteří zde v dávných dobách kutali. Ale Ria tvrdí, že pár z nich je stále naživu. Teď je potřeba je najít, vstoupit do hory a zkompletovat tak Hůl chaosu a probudit její sílu. Musím být opatrný a rychlý, Ria předpokládá, že Jagar zaútočí okamžitě, jak ucítí nebezpečí Hole. Bude to hra o čas. Druhý den jsem se tedy vydal na sever do provincie Morrowind, země Temných elfů.

 

Jagar Tharn si ale neodpustil, aby mě dále nestrašil v mých snech. Na cestě do Morrowindu se tak zase objevil. Trochu mě zarazilo, jak je klidný. Vůbec se nerozpakoval mi sdělit, že osmý kus Hole chaosu je skutečně ukryt v podzemí Dagoth Ur. Tvrdil ale, že se dovnitř nikdy nedostanu, a i kdyby náhodou, tak se nedostanu živý ven. Možná jen blafoval, ale ten klid, s jakým mi sdělil, kde je poslední část hole, mě trochu znepokojoval.

23. Druhosetí roku 393, 3. Éry – Narsis

Narsis, nejjižnější město Morrowindu. Argoniani mě varovali, ať se Narsisu raději vyhnu. Místní Temní elfové prý na cizince sesílají uspávací kouzla, aby je odradili od potulování se po jejich území. Bůhví co ukrývají. Z uspávacího kouzla jsem ale strach neměl. A tak jsem po třech týdnech cesty vstoupil do města Narsis.

 

U hradeb jsem si všiml nějakého ruchu, zpovzdálí jsem poslouchal a několikrát jsem zaslechl zmínku o Dagoth Ur. Když se dav rozešel, oslovil jsem, velmi opatrně jednu z elfek. Změřila si mě přísným pohledem, ale hned jsem poznal jiskru zájmu v jejích očích. Nakonec se z ní vyklubala překvapivě romantická duše, jmenovala se Vaynith S'thones, a jak sama uvedla, nemá moc přátel, čemuž se v říši drsných elfů ani moc nedivím. Byla tedy ráda, že si může s někým popovídat. Samozřejmě jsem se začal vyptávat na obsah debaty, kterou jsem zaslechl u hradeb. Vaynith bohužel neslyšela vše, ale prý se našlo něco velmi zvláštního v okolí města Ebonheart a souvisí to s Dagoth Ur. Nic co se týká Dagoth Ur, nemůžu přehlížet. Takže jsem se rozloučil a vydal se na další cestu.

4. Pololetí roku 393, 3. Éry – Ebonheart

Cesta trvala dalších deset dní. Pak jsem konečně dorazil do „černého města“ Ebonheart. Za severními hradbami města se do výše tyčil nemilosrdný ohnivý vrchol Dagoth Ur. Vypadal ještě hrozivěji, než jsem si dokázal představit. I když byl pořád mnoho dní cesty daleko, ohnivá záře sopky, způsobovala, že i v noci bylo ve městě relativně světlo. Nalezl jsem ubytování v hostinci U kvílivého vraního hnízda, a přečkal noc. Ráno jsem se vydal do ulic. Na tržišti mě zastavil jakýsi muž, ukázalo se, že je to lovec. Zaujal ho můj luk, který bohužel vykukoval z mé torny. Dal jsem mu rychle na srozuměnou, že luk není na prodej. Ale využil jsem příležitosti a začal se vyptávat na Dagoth Ur. Shalkan Maabul, jak se lovec jmenoval, se mírně vyděsil, když pochopil, že hledám způsob jak se dostat dovnitř. Ale nakonec mi poradil, ať se zeptám v paláci. Inu proč ne. Odvážnému štěstí přeje.

 

Navštívil jsem tedy palác krále Cosika. Požádal jsem o audienci a král Cosik mě přijal. Po obvyklých uctivostech jsme přešli k věci. Král se vyptával, co mě přivedlo do jeho země a já jsem popravdě přiznal, že chci najít ztracený vchod do Dagoth Ur. Čekal jsem, že budu za svou troufalost při nejlepším vyhnán z paláce, ale překvapivě se král jen na chvíli odmlčel, a pak mi sdělil:

 

„Možná bychom si mohli pomoci navzájem. Mám totiž ve svém vlastnictví kovadlinu legendárního trpasličího kováře Mithase. Ale kovadlina je nepoužitelná, protože všechna naše kladiva se o ní rozbíjejí. Podle legendy jen jediné kladivo může být použito na této kovadlině, Gharenovo kladivo. Mimo jiné se ale také říká, že, když se uhodí tímto kladivem na Mithasovu kovadlinu, ten kdo tak učiní, tomu kladivo prozradí, kde leží vstup do dolů Dagoth Ur. Pokud bych měl oba tyto artefakty, naši kováři by byli schopni vytvořit zbraně a brnění, jaké ještě v Tamrielu neviděli. Získáš li pro mě Gharenovo kladivo, podělím se s tebou o tajemství skrytého vstupu do Dagoth Ur, a to co tam objevíš, bude tvé, na to ti dávám své slovo.“

 

Takovou nabídku jsem nemohl odmítnout. Král mi sdělil, že podle legendy se kladivo nachází v propasti Black Gate jihovýchodně od Ebonheartu.

 

9. Pololetí roku 393, 3. Éry – Black Gate

Po pěti dnech cesty jsem se dostal na okraj propasti. Po chvíli pátrání jsem nalezl zvířecí příkrou stezku dolů. Podzemní chodby byly docela opuštěné, což mě překvapilo. Bylo tu sice pár duchů, ale zdálo se, že jsou velice ostražití. Nejspíš tu bylo něco, z čeho i služebníci zla mají strach.

 

V hlubinách propasti jsem narazil na překvapivě zachovalé dveře, se kterými se nedalo hnout. Dveře se neotevřely ani po té, co jsem to zkusil kouzlem. Najednou se na dveřích objevil ohnivý nápis. Zase hádanka. Má mysl se ale nedokázala soustředit. Pořád jsem měl divný pocit, z toho, čeho se tu všichni bojí. Vytáhl jsem tedy Klíč kostlivců a použil jeho magickou sílu. Z nápisu se zakouřilo, dveře poskočily a pak se rozletěly dokořán. V tu chvíli jsem pochopil. Stál jsem totiž tváří tvář Ohnivému démonovi. Toho se všichni báli. S tím jak se budu blížit k sopce, se dá předpokládat, že těchto potvor bude víc a víc. Naštěstí už vím jak na něj. Než se démon vzpamatoval, byl paralyzován. Pro jistotu jsem ho rychle obešel a z uctivé vzdálenosti, na něj poslal dostatek kouzel, aby se vrátil do říše, odkud přišel. Teprve poté jsem se rozhlédl po místnosti, kam jsem se dostal. Ve vzdálenějším rohu byl ve stínu ukryt jakýsi kamenný stůl. Na něm leželo ohromné kladivo. To muselo být Gharenovo kladivo! Zdálo se, že mi štěstí přeje...

 

14. Pololetí roku 393, 3. Éry – Ebonheart

Vrátil jsem se zpět do Ebonheartu. Noc jsem přečkal v hostinci U krákajícího vraního hnízda. Ráno jsem se vydal rovnou do paláce. Král Cosik mi děkoval jménem všech jeho kovářů. Pak mě zavedl do jeho královské kovárny. Vzadu stála zvláštní kovadlina, kterou hlídaly královy stráže. Byla to Mithasova kovadlina. Král vzal kladivo a udeřil s ním do kovadliny. Uslyšel jsem typický zvonivý zvuk ozývající se z každé obyčejné kovárny. Král Casik se však usmál, půjčil si mou mapu a ukázal mi, kde přesně mám hledat vstup do Dagoth Ur. Poté ale jeho úsměv vystřídaly obavy. Dagoth Ur je jedno z nejnebezpečnějších míst v Tamrielu. Sám bych tam nikdy nešel, ale není jiné cesty.

 

26. Pololetí roku 393, 3. Éry – Dagoth Ur

Místo to bylo skutečně děsivé. Nedivím se, že posvátný vstup do trpasličích kováren v Dagoth Ur zůstával tak dlouho skrytý. Dostat se sem přes potoky lávy a skrz dusivý dým a zápach mě skoro stálo život. Nikdo by sem nešel jen tak, pokud by dobře nevěděl, co tu hledá. Ale trpaslící jsou mistři v maskování vstupů do svých podzemních říší. Jakmile jsem došel k bráně zdobené magickými runami, kouř se záhadně rozplynul a zápach se značně zmírnil. Kolem vchodu byly vidět jakési odvětrávací průduchy. Poslední kus Hole chaosu je někde tam!

 

Vstoupil jsem tedy do nitra sopky. Uvnitř mě ovanul teplý vzduch. I kamenná podlaha byla teplá na dotek. Neklamný znak toho, že někde pod mohutnou skálou řádí nebezpečný živel. Dlouho nepoužívané chodby byly pokryty jemným popílkem. Konečně jsem narazil na chodbu, kde se popílek nevyskytoval. Tuto chodbu někdo určitě používá. Na konci chodby byly masivní železné dveře s rubínovým zámkem. Pokusil jsem se je otevřít kouzlem, ale trpasličí zámky odolávají i magii. Musím se porozhlédnout po klíči. Určitě to nebudou jediné dveře a nemůžu riskovat použití Klíče kostlivců hned na začátku. Pokračoval jsem tedy v pátrání.

 

Vrátil jsem se tedy zpět a vydal se chodbou, ze které vycházela slabá rudá záře. Chodba vyústila k obrovskému lávovému jezeru. Musel jsem na sebe seslat ochranné kouzlo proti ohni, žár byl totiž nesnesitelný. Uprostřed jezera se nacházel malý ostrov, na kterém byl uvězněn železný golem, vedle něho na podstavci se blýskal jakýsi rudý klíč. To musí být on. Neváhal jsem. Použil jsem levitaci, železného golema jsem paralyzoval kouzlem a klíč byl v mžiku můj. Spěchal jsem zpátky ke dveřím, a odemkl rubínový zámek. Ale moc daleko jsem se nedostal.

 

Za dveřmi byly totiž další dveře, tentokrát s křišťálovým zámkem. Nepochybuji o tom, že toto je cesta k Holi chaosu. Také ale nepochybuji o tom, že toto nejsou poslední dveře. Určitě jich tam bude více. Otázka je jen kolik a zda se mi k nim podaří najít klíče. Byl jsem rád, že mi intuice zabránila použít Klíč kostlivců. Bude se nejspíš ještě hodit. Vydal jsem se tedy znovu zpátky do útrob hory. Klíče tu nejspíš někde budou pečlivě ukryty pod dohledem jejich strážců, ten golem byl jedním z nich.

 

Bylo to přesně, jak jsem předpokládal. Hledání mi zabralo mnoho hodin. Navíc mě dusil neustále přítomný štiplavý zápach a žár z nitra vulkánu. Křišťálový klíč jsem našel v cele, ve které byla zavřená i Medúza. Nerad se s nimi pouštím do křížku, většinou jsou imunní proti paralyzujícím kouzlům a pak je třeba prokázat i to, jak se člověk umí ohánět mečem. Navíc je nutné si dávat dobrý pozor, aby Medúza neparalyzovala mě. Pak by to byl krátký proces. Ovšem boj s Medúzou nebyl nic proti tomu, co mě čekalo dál.

 

Pátrání po dalším skrytém klíči mě přivedlo k setkání, které mě mohlo stát život. V jedné temné místnosti jsem spatřil zvláštní postavu. Že jsem v obrovském nebezpečí, jsem pochopil až ve chvíli, kdy se postava otočila tváři ke mně. Tvor, který měl být už dávno po smrti, na mě zíral svýma rudýma nenávistnýma očima. Byl to Nemrtvý! Nemrtví jsou většinou mocní kouzelníci, kteří se obrátili na špatnou stranu magie a kouzly se pokusili přelstít i smrt. Jen málo lidí přežilo setkání s tímto netvorem. Pořádně se ani neví, zda lze nemrtvého vlastně zabít. A teď tady jeden stojí proti mně. Napřáhl hůl, ale dřív než mě dostihl jeho blesk, podařilo se mi obrnit štítem a posílit odolnost vůči většině elementů. Pak jsem využil kratičký okamžik, který mi Nemrtvý poskytl a soustředil jsem se na co nejkvalitnější provedení svého paralyzujícího kouzla. Vyšlo to! Nemrtvý zůstal stát jak přikovaný. Jen jeho rudé oči mě dál sledovaly s ještě větší nenávistí. Užuž jsem chtěl opustit místnost, když v poslední chvíli jsem spatřil, že se vzadu v místnosti něco zatřpytilo. Byl tam ukrytý diamantový klíč. Samozřejmě, to je to, co tu ten Nemrtvý hlídá, další klíč. Už jsem na nic nečekal a zmizel odsud.

 

Podařilo se mi ještě nalézt dva další klíče. Ametystový klíč hlídal nebezpečný Upír a safírový klíč strážil Ohnivý démon. Se čtyřmi klíči jsem se vypravil zpět ke dveřím. Za dveřmi s křišťálovým zámkem byly ještě další troje dveře. Měl jsem štěstí, klíče jsem tedy našel všechny. Ale odměnou mi bylo jen schodiště vedoucí hlouběji do útrob sopky.

 

Když jsem sešel dolů, ovanul mě těžký vzduch naplněný sirnými plyny. Z dálky se ozýval burácející zvuk, který zesiloval, jak jsem postupoval dále chodbou. Žár byl nesnesitelný. Chodbou jsem došel k bráně, za niž se nacházelo obrovské lávové jezero. Kolem mě každou chvíli vybuchovaly erupce lávy. Uprostřed jezera se nacházela jakási stavba. Jestli bych někdy chtěl něco bezpečně schovat, tak ten ostrov v lávovém jezeře by bylo to pravé místo. Stavba byla bráněna skupinou duchů a homonkulů, ale větší obavy jsem měl z lávy pod sebou. Jinak než levitací se k ostrovu dostat nedalo. Jakmile jsem se ovšem vznesl nad lávu, všichni obránci se vrhli mým směrem. Musel jsem být stále v pohybu a nedovolit jim, aby mě přečíslili a stáhli do lávy. Byla to hra na honěnou, ale s tím, jak jsem postupně jednoho po druhém paralyzoval, jejich úsilí ochabovalo. Konečně jsem se dostal na ostrov. Začal jsem prozkoumávat stavbu. Neměla žádné dveře, jen úzká okna u stropu. Uvnitř byla obrovská jáma, a v ní uprostřed vztyčený pilíř, na jehož vrcholu jsem spatřil rudou záři. Byla tam! Poslední část Hole chaosu.

 

Na nic jsem nečekal a vlétl dovnitř, rovnou k vrcholu pilíře. Jakmile jsem se přiblížil, poslední část Hole se sama vznesla a vyrazila mi vstříc. Sama se připojila ke zbytku hole! V tu chvíli ovšem všechna okna s rachotem zmizela. Místo nich byly neporušené zdi. Byl jsem uvězněn. Začal jsem se rozhlížet, jak se odsud dostanu, když se ozval hlas...

 

„Jsem na počátku existence

a na konci konce.

Sdílím začátek každého efektu

a konec každé substance.“

 

„Kdo jsem?“

 

Vůbec to nedávalo smysl. Nevím kolik jsem tam strávil času. Ale byl jsem zoufalý. Ani Klíč kostlivců mi teď nebyl k ničemu, protože tu nebyl žádný zámek, na který bych ho mohl použít. Musí být přece způsob jak se odsud dostat. Koncem Hole chaosu jsem si text hádanky psal do prachu na podlaze. Když už jsem si ho četl po sté tak mi to konečně došlo. Odpověď je přece přímo v textu! Odpovědí bylo písmeno nacházející se na začátku nebo konci příslušných slov. EEEEE!!! Zařval jsem z plných plic.

 

„Pravdu díš, odejdi v pokoji. Nechť je tvůj osud zapsán v Prastarých svitcích.“

 

Načež se odsunula jedna zeď a přede mnou se objevila cesta k východu.

 

30. Pololetí roku 393, 3. Éry – Markgran Forest

Tak se to podařilo. Mám Hůl chaosu. Před třemi lety jsem utekl z císařského vězení s jediným cílem. Najít všechny části Hole a teď se to podařilo. Ale Hůl měla přivést zpět právoplatného císaře, jenže jsem necítil, že by se něco zvláštního stalo. Pravděpodobně bude potřeba vyrazit do císařského města.

 

Z vulkánu Dagoth Ur jsem se vypotácel zpola udušený. Směrem na západ leží vesnice Markgran Forest, vydal jsem se tedy sem. Ubytoval jsem se v prvním hostinci a ulehl ke spánku. V noci mě znovu navštívila Ria Silmane.

 

„Očekávala jsem, že k osvobození Císaře stačí složit Hůl chaosu. Nic z toho se ovšem nestalo a já už vím proč. Jagar Tharn totiž vlastní velice zvláštní drahokam. Legendy tvrdí, že je to hvězda spadlá z nebe, kvůli jejímu žáru, který vychází zevnitř. Tento drahokam se nazývá Kámen ohně, do kterého Jagar Tharn ukryl svou duši. Do tohoto drahokamu také Tharn absorboval všechnu sílu Hole chaosu. Morbihane, pokud se ti podaří dotknout se Holí drahokamu, spojená energie obou artefaktů nejspíše oba zničí, ale také otevře bránu mezi světy. Pokud se ti to podaří, Tharn bezpochyby zahyne i s artefakty. Je pouze jediná cesta jak se dostat k drahokamu. Musíš vyrazit do Císařského paláce a zjistit kam Jagar Tharn drahokam ukryl. Ale musím tě varovat, jakmile budeš jednou uvnitř, Jagar Tharn svolá veškeré své síly, a pošle je proti tobě. A to i včetně Císařské gardy, která je ovládána jeho kouzly. Měj s nimi slitování prosím, jsou očarováni a nejednají ze své vlastní vůle. Ne tak ovšem s Jagarem Tharnem, ten si žádné slitování nezaslouží. Pokud se ti to podaří, brána mezi dimenzemi by se měla otevřít a osvobodit Císaře. A jakmile drahokam ztratí svou sílu, Tharn by měl zemřít. Je tu ale jeden problém. Tharn ve strachu z nepřátel, učinil Císařský palác nepřístupný. Stráže mají rozkaz, nikoho nepustit dovnitř. Myslím, že ti s tím dokážu pomoci. Ale matoucí kouzlo, které na to použiji, spotřebuje mou poslední energii, která mě drží v této formě. Velice ráda se obětuji, aby Tharn zaplatil za svou zradu. Až se tedy přiblížíš k paláci, stráže budou zmateny a dovolí ti vstoupit. Jen doufám, že to bude stačit. Učinil si více, než lze vůbec od někoho žádat. Toto je náš poslední krok na dlouhé cestě. Buď odvážný a dokonči svůj úkol. Žehnám ti a děkuji ve jménu Císaře!“

 

S těmito slovy Ria Silmane zmizela. Zemřela. Obětovala se, abych já mohl osvobodit Císaře a zničit Jagara Tharna. Tak tedy je načase vyrazit do Císařského paláce.