The Elder Scrolls - Arena

Deník čaroděje Morbihana

Po staletí bojovaly různé frakce v malicherných válkách a pohraničních bojůvkách. Teprve až Tiber Septim v 896. roce 2. Éry rozdrtil všechny své protivníky, získal nadvládu a prohlásil se za Císaře. Nicméně hořká staletí války měla strašlivý dopad na obyvatele Tamrielu. Samotné jméno Tamriel, elfský název pro „Úsvit krásy“ bylo dávno zapomenuto. Tam, kde život a smrt znamenají skoro totéž, a každý den mohl být váš poslední, takovému světu začali lidé říkat Aréna.

Nyní, 492 let poté co Tiber Septim se stal císařem a zavládl mír, svět Arény musí čelit další hrozbě. Současný císař Uriel Septim VII slaví své 43. narozeniny. Ale jsou zde závistivé duše, toužící po jeho moci a trůnu. Císařský mág Jagar Tharn zradil svého pána a pomocí mocných kouzel ho zajal a přesunul do jiné dimenze. Poté pomocí temné magie a povolaných služebníků ovládl trůn, císařský palác i vojsko a stal se pánem Tamrielu.

Zde začíná můj příběh. Jmenuji se Morbihan a pocházím z provincie High Rock, z kraje obývaného Bretonci. Od mala jsem chtěl být čaroděj. V High Rock se rodí mnoho čarodějů a vždy se mi líbilo, jaké úžasné věci dokáží. Jakmile jsem byl trochu starší, opustil jsem domov a vydal se do učení. Nakonec se mi podařilo dostat až k císařskému dvoru. Zde pod vedením čarodějky Riy Silmane jsem měl pokročit ve svém čarodějnickém výcviku. Všechno se ale nakonec vyvinulo úplně jinak. Toto je deník popisující tři roky mého života. Tři roky, které změnily nejen můj život, ale i koloběh dějin Tamrielu...

1. Ohňovce roku 389, 3. Éry – Císařské vězení

Probudil jsem se v temné cele, hlava mě bolela jak čert od rány, po které jsem omdlel. V rohu blikotala jediná svíčka. Chvílemi bylo slyšet cinkání řetězů, jak se houpaly ve slabém vánku. Uvědomil jsem si, kde se nacházím. Chtěl jsem se postavit na nohy, ale udělalo se mi nevolno, posadil jsem se na kamennou lavici.

Císař mě dal zajmout, ale ksakru proč? Mé myšlenky byly přerušeny slabým zasténáním vycházejícím odněkud z chodby. Najednou mi došlo, že mě tu nechají zemřít. Prošacoval jsem se a zjistil jsem, že mi zůstala dýka i zbytek peněz. Zdálo se, že císař se neobává, že bych uprchl. A proč by také měl? Rychle jsem si prohlédl celu, abych zjistil, že kromě slizkých zdí a podlahy, tu není ani voda ani jídlo. Čeká mě pomalá smrt!

Najednou se vzduch uprostřed mé cely projasnil a pomalu začal utvářet oslepující kouli. Vyděšeně jsem ustoupil až ke zdi a zastínil si oči před zářící koulí. Záře pomalu ustoupila a já spatřil, jak se uprostřed cely vzduch zformoval do podoby ženské postavy. Její tělo bylo průsvitné a vznášelo se v lehkém vánku.

„Neboj se Morbihane, to jsem já Ria“

Pohlédl jsem na postavu a vyděsil jsem se, když jsem spatřil svou přítelkyni jako jakéhosi ducha.

„Rio. Co se to proboha stalo?“

V Riině tváři se objevil žal a smutek, ale zatím jsem nevěděl proč. „Morbihane pamatuješ, kdy jsme se naposled potkali? Bylo to na Půlročním festivalu. Obávám se, že zrovna tam se probudilo zlo!“

„Co se Ti stalo?“ zašeptal jsem zděšeně. Znal jsem Riu od chvíle, kdy jsem nedávno nastoupil do výcviku čarodějů k císařskému dvoru pod jejím vedením. Ria byla starší učednicí císařského mága Jagara Tharna.

„Jsem po smrti, Morbihane. Pouze mé magické schopnosti mi dovolily zůstat v této podobě zde. Nějaký čas ještě odolám volání smrti, ale nebude to věčně. Je nezbytné, aby se někdo dozvěděl pravdu, aby někdo zastavil to zlo, které udeřilo přímo v srdci Impéria.“

Podlomily se mi znovu nohy. Tak já mám umřít ve vězeňské cele zaživa a má přítelkyně je už dokonce po smrti. Co se to tady děje?

„Císař není tím, kým se zdá být. Ve skutečnosti to je Jagar Tharn. Skutečný císař byl zajat a uvězněn v jiné dimenzi, kde čas plyne mnohem pomaleji než zde.“

Ta zpráva mě zasáhla naprosto nepřipraveného. To přece není možné. „Ale co Amulet Králů?“

„Císař není mrtev. Pouze v případě jeho smrti upozorní Amulet králů Radu prastarých. Tharn byl pečlivý ve svém proradném plánu. A vzhledem k tomu, jak pomalu plyne čas v dimenzi, kde byl Císař uvězněn, bude to trvat staletí, než zemře. A až se tak stane, bůhví zda to někoho bude zajímat. Tharn musí být zastaven tady a teď.“ odpověděla Ria odhodlaně. V tu chvíli jsem začal chápat...

„Proč jsi tady? Já jsem sám a skoro nic neumím. Proč nejdeš za generálem Warhaftem nebo za Císřskou gardou?“

Ria nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Ti byli zajati spolu s Císařem a Tharn přeměnil své temné služebníky, aby zaujali jejich místa. Nemohu nikomu z nich věřit Morbihane. Ale přesně jak si sám řekl, Tharn se soustředí na ty, které považuje za nebezpečné. Většina z nich je už po smrti, tak jako já. Ale tebou pohrdá, neobtěžuje se ani tím, abys byl zde spoután. Nepovažuje tě za soupeře a ve své pýše, udělal svou první chybu.“ Ria se poprvé za celou dobu malinko usmála, a pro mě to bylo, jako kdyby vyšlo slunce zpoza mraku.

„Chci se odtud dostat, to je jasné. Ale Rio, já vůbec nevím, co mám dělat...“

„Vezmi si tohle...“ a Ria ukázala směrem k výklenku v severní zdi. Tam se zableskl rubínový klíč. „Tím odemkneš dveře svého vězení. Nacházíš se v podzemních stokách Císařské metropole. Když se dáš na západ a pak na jih, mohu ti pomoci k útěku.“

Na chvilku jsem se zamyslel. “Hmm ale jaký má smysl se dostat ven ze stok. Jakmile budu na ulici, tak mě zase rychle chytí.“

Ria se znovu usmála. „Nejsem tak bezmocná, jak bys mohl předpokládat. I v této podobě můžu používat svou magii. Ale ubírám tak ze své energie, kterou potřebuji k tomu, abych zůstala v této podobě co nejdéle. Nicméně tvůj útěk je prvořadý. Dostaneš-li se k jihozápadnímu konci stok, najdeš tam portál, který tě přenese do jiného města, daleko od císařské metropole. Teleportace je u kouzelníků relativně častá, takže bys neměl vzbudit žádné podezření. Tak se dostaneš dostatečně daleko, abychom mohli začít.“

Znovu mě přepadly obavy. „Začít s čím?“

„S tvým výcvikem samozřejmě!“

Poté zavládlo v místnosti zvláštní ticho. Pohlédl jsem na Riu. Vůbec jsem nevěřil tomu, že bych jí mohl pomoci. Druhá možnost ale znamenala, že nechám neřáda, který ji zabil, pokračovat v jeho představení. Nikdy jsem ve svém životě neustupoval zlu. Ale tohle bylo něco jiného. Pohled na Riu mě znepokojoval. Viděl jsem její unavenou tvář a okraje jejího „těla“ mizející v nicotě. Skutečnost že ale na tento úkol budu sám a ještě nebudu moci nikomu věřit, mě vůbec netěšila. „Uvidím tě ještě někdy?“

„Když se ti podaří uprchnout z města, vrátím se. Musím hlavně zjistit, jak bychom mohli osvobodit Císaře. Jedině tak vyjde pravda najevo. Pamatuj Morbihane, že Tharn vzal na sebe císařovu podobu a nikdo se nebude protivit jeho příkazům. Kdybych se tak mohla dostat k Radě prastarých, ale mé tělo leží nedaleko a já se nemohu vzdálit tak daleko od mých tělesných ostatků. Ale nebudu se moci k tobě vrátit tak jako dnes. To mě stojí spoustu sil, kterými nemohu plýtvat.“

Ria se přiblížila a dotkla se mého čela. Cítil jsem jemné brnění, které po chvíli zmizelo. „Vytvořila jsem mezi námi spojení, takže budu schopna se ti zjevit bez ohledu na vzdálenost, ale budu tak činit jen ve tvých snech. Takový způsob je bezpečnější a stojí mě méně sil. Pokud budeš tedy v bezpečí, nebraň se spánku. Čím méně budeš spát, tím méně příležitostí budu mít, abych se s tebou spojila.“

Ria mi pohlédla do očí. „Vstupuješ do nebezpečné Arény můj příteli. Vydáváš se na cestu, na které potkáš protivníky, jenž se vymykají tvému chápání. Vidím ve tvém osudu schopnost překročit své hranice. Je v tobě síla, kterou si ještě neobjevil. Najdi ji, až získáš trochu víc zkušeností. Jsi má poslední a největší naděje, Morbihane.“

Než jsem mohl odpovědět, Ria zmizela. Najednou jsem tu byl sám a po zádech se mi začal rozlévat mrazivý pocit strachu. Pak jsem ale upřel pohled na rubínový klíč. Došel jsem k němu a zvedl ho. Musel jsem stále myslet na Riu. Je mrtvá, ačkoliv je stále tady, aby dosáhla spravedlnosti. Myslel jsem na Jagara Tharna, který ji zabil a pokusil se zabít i mě. Takové zlo nesmí zůstat nepotrestáno. Najednou jsem věděl, že jsem se smířil se svým osudem.

Vzal jsem klíč a odemkl zámek dveří. Dveře se se skřípotem otevřely. Nikde nebylo vidět žádné stráže. Vytáhl jsem svou dýku a opustil celu. Nedaleko mé cely jsem nalezl hromadu se starými krámy, ale zaujalo mě, že z hromady vidím čouhat rukojeť jakéhosi meče. K mému překvapení jsem vytáhl celkem zachovalou katanu. Hned jsem se cítil lépe.

Stoky byly plné obrovských krys. Ne že bych se jich štítil, nebo z nich měl panickou hrůzu. Ale jejich kousnutí může přenášet různé nemoci a já si rozhodně nemůžu dovolit ležet někde u jeptišek a léčit se z bůhvíjaké nákazy. Krysy ale nebyly jedinými tvory ve stokách. Brzy jsem narazil na mnohem většího nepřítele, Ještěrčího muže. Občas se říká, že jsou to vzdálení příbuzní Argonianů, ale když se s ním potkáte, je vám jasné, že v těchto stvůrách není nic lidského, kromě toho, že dokážou používat zbraň a štít. Mají spíše blízko k nějakým masožravým plazům a jejich komunikace se omezuje jen na to, aby si uvnitř smečky sdělili, kde leží jejich kořist.

3. Ohňovce roku 389, 3. Éry – Císařské vězení

Už třetím dnem bloudím ve stokách v podzemí císařského hlavního města. Kromě krys a ještěrů se tu také pohybuje hodně Goblinů. Jsou to hnusná a protivná stvoření, malého vzrůstu. Při honbě za kořistí připomínají splašená hejna hlodavců. Jsou velmi hloupí, ale ve větším počtu dokážou nezkušené bojovníky značně potrápit.

Bohužel ani já se nemohu považovat za zkušeného bojovníka a z větší skupiny Goblinů nebo Ještěrčích mužů mám velký strach. Navíc nejsem schopen kouzlit. Čarodějové nemají schopnost regenerace magické síly, jako jiná magické povolání. A vzhledem k tomu, že nemám u sebe žádné lektvary s magickou energií, tak má jediná šance jak získat trochu many, jsou mí protivníci. My čarodějové umíme velmi dobře absorbovat kouzla na nás seslaná a využít jejich sílu k vlastnímu prospěchu. Bohužel žádné ze stvoření, které jsem zde potkal, nemělo magické schopnosti. A tak má jediná obrana je boj s mečem a v tom tedy rozhodně nevynikám. Už jsem si zvykl na váhu Katany, ale v soubojích jsem utrpěl i několik škrábanců. Bohužel se nemohu ani magicky léčit. Jsem už strašně unavený a potřeboval bych se na chvíli vyspat. V jedné slepé chodbě jsem v koutě nalezl výklenek vysoko nad úrovní podlahy. Zkusím tu na chvíli usnout. Před krysami by mě to mělo ochránit. Snad si mě nikdo jiný nevšimne.

Usnul jsem snad dřív, než jsem dolehl. Několikrát jsem se vzbudil vyděšený strachy, ale nic v okolí jsem nezpozoroval. Když jsem se po několika hodinách spánku vzbudil, uvědomil jsem si, že jsem měl sen. Ale nebyl to obyčejný sen. Navštívila mě znovu Ria. Pamatoval jsem si ho naprosto dokonale.

„Vidím, že ses zdokonalil v boji s mečem a zocelil svou mysl, Morbihane. Je čas zahájit naší akci. Toto je Hůl chaosu, jeden z předmětů, které dokážou otevřít bránu mezi tímto světem a dimenzí, ve které byl uvězněn Císař. Tharn použil tento artefakt, aby zničil mé ostatky, když jsem se pokusila varovat Radu. Hůl chaosu je v podstatě nerozbitná, protože je vytvořena přímo z podstaty tohoto světa. Tharn to ví, ale podařilo se mu najít způsob, jak jí dobře ukrýt. Vzhledem k tomu, že Tamriel je rozdělen, Tharnovi se podařilo rozdělit i Hůl chaosu na osm částí a ty pak rozptýlit po celém světě. Zjistila jsem, kde je ukryta první část Hole. To místo se nazývá Tesákovo doupě. Říká se, že Tesákovo doupě bylo původně postaveno trpaslíky z Kragenu. Podle legendy trpaslíky vyhnal velký drak a zabral doupě pro sebe. Moc bych si přála ti sdělit jeho přesnou polohu, ale neznám ji. Ale možná, že narazíš na mudrce nebo učence, kteří o tomto místě slyšeli. Někde v jeho zatuchlých hlubinách leží první část Hole chaosu. Hodně štěstí Morbihane. Nemyslím, že by Tharn věděl o tvém útěku. Pokusila jsem se zakrýt tvou identitu kouzlem, ale nevím, jak dobře se mi tě podařilo ukrýt. Bohužel víc pro tebe udělat nemohu. Každopádně buď opatrný, je možné, že Tharn tě přece jen bude hledat. Pokračuj dále na své cestě s požehnáním pravého Císaře i s požehnáním mým...“

7. Ohňovce roku 389, 3. Éry – Illesen Hills

Když jsem utekl z mého vězení, netušil jsem, že to bude tak těžké. Týden jsem bloudil podzemním bludištěm stok plných krys. Ani nevím, kolikrát jsem utíkal před skupinou Goblinů nebo Ještěrčích mužů. A už vůbec nevím, kolik jsem jich zabil. Za posledních pár dní jsem zestárnul o mnoho let. Nebudu vypávět, co jsem jedl ani co jsem pil. Nechci na to vzpomínat. Byl jsem zoufalý a pomalu se smiřoval s faktem, že tyto stoky se stanou mým hrobem. Poměrně záhy jsem se totálně ztratil a vůbec jsem netušil, ani kudy vede cesta zpět k mé cele, ani kde by měl být portál, o kterém mi vyprávěla Ria.

Sedmý den se ale na mě usmálo štěstí. V jedné chodbě jsem zahlédl slabou modrou záři. Rychle jsem se vydal hlouběji do této chodby a na jejím konci jsem našel modrý světélkující portál. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale skutečně tam byl. Pomalu jsem prostrčil ruku dovnitř a poté tam skočil celý. Svět se se mnou zatočil, pak se zablesklo a já stál uvnitř hradeb jakéhosi města.

Ale vždyť to je přece Illesen Hills. Nedaleko odsud jsem se narodil. Tak Ria mě poslala domů. Když teď o tom přemýšlím, tak to bylo to nejpřirozenější řešení. Mezi svými přeci nebudu tak nápadný. A navíc jsem tu velmi rychle přišel na jiné myšlenky.

Z císařských stok jsem ale přinesl i pár zajímavých věciček. Kromě katany jsem našel ještě dva dlouhé meče. Podle všeho jsou kouzelné, ale sám nestačím na to, abych zjistil jejich přesné účinky. V tom mi ale určitě pomohou kouzelníci z magické gildy. Takže jsem se vydal nejprve tam. Kouzelníci mi řekli, že samotné meče jsou ocelové, takže běžná záležitost, ale jejich magické schopnosti, už tak obvyklé nebyly. Meče měly totiž schopnost seslat kouzlo Životazloděje, které protivníkovi ubírá jeho život a přidává ho vlastníkovi meče. Kromě mečů jsem získal i kouzelné runy. Jedna sloužila k otevírání zamčených dveří a druhá dokázala seslat Čarodějův oheň, mocné útočné kouzlo.

Vzhledem k tomu, že tři meče nemůžu použít, vydal jsem se k nejbližšímu obchodníkovi. Vyndal jsem jeden z kouzelných mečů a nabídl mu ho k prodeji. Nabídl mi za něj 5000 zlaťáků. Málem mi vypadly oči z důlků, ale naštěstí jsem zachoval chladnou hlavu a začal smlouvat. Nakonec se mi podařilo meč prodat za 8000 zlatých. Tolik peněz jsem snad ještě neviděl. Je ze mě boháč! Ihned jsem si u něj nechal opravit svou katanu, ale oprava bude trvat 10 dní.

Blížil se večer a tak jsem se rozhodl najmout si pokoj v nějakém místním hostinci. Cestou jsem narazil na zvláštní dámy, které si mezi sebou vykládaly historku. V hostinci U trpícího obra je prý jakýsi muž, který tvrdí, že zná místo, kde je ukryt kouzelný Arrowanův klíč. Arrowan byl jeden z největších zlodějů v Tamrielu, který dokázal otevřít i ty nejlépe zamčené a chráněné dveře. Klíč se také nazývá Klíč kostlivců, ale vlastně nevím proč.

Vydal jsem se tedy do hostince U trpícícho obra. U hostinského jsem si najal pokoj a zeptal se na Klíč kostlivců. Všichni okolo mě zmlkli. Jeden chlápek mi pokynul, ať se posadím. Vyprávěl mi, že zná místo, kde je ukryta mapa, na které je zaznamenána přesná poloha Klíče kostlivců. Za tu informaci si ale řekl o pár stovek zlaťáků. Bylo mi to velmi podezřelé, ale v euforii z mého čerstvě nabytého bohatství jsem mu je dal. Chlápek mi prozradil, že mapa leží katakombách Noregon, někde v provincii Valenwood. Poté se rychle vytratil. Myslím, že tento večer měla hospoda U trpícího obra o zábavu postaráno. Historka o tom, jak byl jeden zelenáč oškubán o několik stovek, měla dnes jistě úspěch. Radši jsem se vydal na pokoj.

8. Ohňovce roku 389, 3. Éry – Illesen Hills

Ráno jsem vyrazil do ulic se záměrem najít si nějakou práci. Peněz mám sice v tuto chvíli dost. Ale katanu mám v opravě a zahálka mi nesvědčí. Na ulici jsem se dozvěděl, že v hostinci U zlatého obra někdo shání jakousi eskortu. Vyrazil jsem tedy tam. Zde byl skutečně muž, který mě požádal, zda bych mu za odměnu nepřinesl z magické gildy knihu, kterou jim půjčil a nyní ji chce zpátky. Nebylo to nic složitého a tak jsem souhlasil. Knihovník magické gildy byl sice mrzout, ale knihu mi vydal. Za hodinu jsem už přebíral penízky.

Náhle se ale objevil jakýsi šlechtic Gomdyctor a požádal mě také o službu. Potřeboval, abych dělal doprovod jeho mladšímu bratrovi, který je na cestě právě do magické gildy. Obával se o jeho bezpečí. Moc se mi nechtělo znovu na tu samou cestu, ale nabízená částka mě přesvědčila. Uthastyr Copperfield, jak se Gomdyctorův bratr jmenoval, byl ale celkem nudný chlapík. Choval se ke mně povýšeně, takže jsme většinu cesty mlčeli.

Neměl jsem chuť dnes podstupovat další podřadné práce a tak jsem opustil bránou město a vydal se do okolní divočiny. Jižně od města jsem nalezl vchod do jakési jeskyně. Na jednu stranu mě tajemná jeskyně přitahovala, ale dlouho jsem tam nepobyl. Týden strávený v podzemí Císařské metropole na mě zanechával ještě následky. Znovu jsem vyrazil na toulky po divočině. Když se začalo smrákat, zjistil jsem, že vlastně ani nevím, kde jsem. Užíval jsem si volného prostoru, slunce a čerstvého vzduchu a přitom jsem se ztratil. Bloudil jsem celou noc a poté ještě dva další dny. Nakonec se mi podařilo najít silnici vedoucí do města. Ale nebyl to Illesen Hills, ale sousední město Glenpoint.

10. Ohňovce roku 389, 3. Éry – Glenpoint

Poté co jsem si v jednom místním hostinci odpočinul a posilnil se, dozvěděl jsem se, že v paláci se hledá nějaký dobrodruh na náročnou práci. To mě samozřejmě zaujalo, vydal jsem se tedy do paláce.

Glenpointu vládla kněžna Carolyrrya. Po pár hodinách jsem se k ní dostal na audienci. Kněžna mi sdělila, že vyhlásila odměnu na dopadení zločince, mága Mordynaka Moorstona. Moorstone prý spáchal mnoho zločinů jak přímo proti kněžně tak i proti jejím zákonům. Navíc se proslýchá, že se spojil s některými tajnými organizacemi, které se mu chystají pomoci v jeho odboji. Tomu chce kněžna zabránit. Svolil jsem, že jí pomohu, sám potřebuji spojence ve svém úkolu a toto je přesně způsob, jak je získat. Mordynak Moorstone se prý skrývá ve svém útočišti nazývaném Mordynakovou kryptou, na severu provincie. Pořídil jsem tedy zásoby a vydal se na cestu.

7. Ledopádu roku 389, 3. Éry – Mordynakova krypta

Cesta do krypty trvala skoro měsíc. Mordynak si své útočiště zvolil skutečně daleko z dosahu pravomocí kněžny. Ale teď se blíží jeho konec. Jeho útočiště ovšem nebyla žádná krypta, ale pořádný palác s neuvěřitelně obrovským sklepením. Zde se také Mordynak ukryl. Hledání mi zabralo dokonce několik dní. Navíc se Mordynak obklopil ne zrovna příjemnými strážemi. Nejprve jsem narazil na několik Kostlivců. Boj s těmito nemrtvými válečníky je velmi náročný, neboť jsou značně odolní vůči všem sečným a bodným zbraním. Občas jsem si musel vypomoci i nějakým kouzlem. Další zrůdou, která mě v Mordynakově kryptě čekala, byl Mínotaur. Toto stvoření má lidské tělo ale býčí hlavu. Prý jsou to lidožrouti. Každopádně setkání s hladovým Minotaurem je velmi nebezpečné. Sice nejsou moc inteligentní, ale jsou velmi silní, a dokážou odolat i některým kouzlům.

Mordynaka jsem ale nakonec našel, a kupodivu se mi ho podařilo zajmout. Díky kouzelnému meči jsem byl teď mnohem silnější. Mordynak se ale ani moc nebránil, akorát se pořád rozhlížel, jako by odněkud čekal pomoc. Když jsme se blížili k východu ze sklepení, praštil mě do nosu štiplavý zápach rozkládajícího se masa. Za námi na konci chodby se objevil Trol. Mordynak se začal smát, bylo mi jasné, koho celou dobu vyhlížel. Ale já se tak lehce nedám. Jednou ranou jsem Mordynaka omráčil, Trola jsem zmátl ohnivou šipkou a než se vzpamatoval, byli jsme ze sklepení venku. Na nic jsem nečekal, nasedl jsem i s omráčeným vězněm na koně a vyrazil zpět do Glenpointu.

5. Soumračníku roku 389, 3. Éry – Glenpoint

Lady Carolyrrya měla ohromnou radost, když jsem před ní dotáhl svíjejícího se Mordynaka. Vzpurný mág putoval do kobky, a slíbená odměna do mého měšce. Po dobře vykonané práci jsem si dopřál odpočinek a dobré jídlo v hostinci U královnina albatrosa. Sotva jsem dojedl, přistoupila ke mně jakási dáma.

„Prý ti říkají Morbihan. Jestli si tak odvážný jak vypadáš, tak bych věděla o způsobu jak si velmi rychle vydělat pár zlaťáků. Tahle pozvánka měla už včera být v hospodě U chechtající šavle, a jestli tam nebude do zítřka, tak to nedopadne dobře. Pokud jí tam do zítřka doručíš tak ti hostinský vyplatí slíbenou odměnu. Tak co dohodneme se?“

Odložil jsem příbor a pohlédl na pozvánku. Stejně jsem si chtěl udělat procházku po městě, tak jsem souhlasil. Ženě očividně spadl kámen ze srdce a mile se na mě usmála. Rozloučil jsem se s ní a vydal se na cestu. Cestou k Chechtající šavli jsem potkal zvláštního chlápka. Podezřele se rozhlížel, pak mě zatáhl stranou a vykládal mi, že někde ve Valenwoodu je lékař, který objevil lék proti lykantropii. Nevím, jestli ho můžu brát vážně, vypadal trochu jako blázen.

U Chechtající šavle jsem odevzdal hostinskému pozvánku a kupodivu dostal skutečně zaplaceno skoro 70 zlatých. Dal jsem si něco k pití a rozhodl se, že vyrazím zase dál. Nechci se nikde zdržovat moc dlouho. Namířil jsem si to do sousedního městečka.

6. Soumračníku roku 389, 3. Éry – Reich Gradkeep

Ve městě Reich Gradkeep jsem se ubytoval v hostinci U rudé lebky. V baru ke mně přistoupil jakýsi muž a požádal mě o pomoc. Potřeboval doručit svazek vlasů z ghůla do magické gildy. Přikládal tomuto úkolu velkou důležitost. Nevím sice co je tak zásadního na vlasech z ghůla, ale do magické gildy se stejně chystám, takže jsem souhlasil. Navíc se potřebuji naučit nějaká pořádná kouzla, vždyť můj výcvik u císařského dvora byl přerušen vlastně v začátku.

Vydal jsem se tedy do Magické gildy a oslovil kouzelníka, zda by mi nepomohl s výcvikem. Kouzelník se na mě váhavě podíval a odvětil...

„A jaká kouzla by ses mladíku chtěl naučit?“

„Noo nějaká útočná, co budou stačit na Gobliny, Mínotaury a hlavně Kostlivce!“ odpověděl jsem drze!

Kouzelník se ironicky usmál. „Aha, a co takhle léčivá kouzla, ty umíš?“

„Ano umím“ odpověděl jsem trochu nerozhodně...

„No tak se předveď!“ a s těmi slovy vytáhl kouzelník s klece krysu a zapíchl do ní nůž.

„Vždyť je mrtvá!“, vyhrkl jsem zděšeně…

„Ne ještě není, ale jestli se budeš vykecávat, tak brzy bude!“ Zkusil jsem tedy použít své léčící kouzlo, ale na krysu to vůbec nezabralo. Kouzelník si odfrknul, potom začal odříkávat zaklínadlo, které jsem jaktěživ neslyšel. Najednou se krev začala vracet zpět do rány, rána se zacelila a krysa otevřela oči.

„Všichni jste stejní, každý by chtěl sesílat Smrtelný blesk a Čarodějův oheň a pak zemřete na kousnutí od krysy. Jestli se chceš ode mě něco naučit, tak začneme tímhle. Dobře si to rozmysli, druhou nabídku ti nedám! A doufám, že peníze máš, nečekáš snad, že tě budu učit zadarmo!“

Takovou lekci jsem si po právu zasloužil. Vytáhl jsem měšec a položil ho na stůl. Bylo mi jasné, že tuhle příležitost nesmím propásnout. Kouzelník byl skutečně šikovný. Nejenže zdokonalil mou schopnost léčit zranění, ale naučil mě také jak vyléčit různé nákazy ať už od kousnutí krysou, nebo ghůlem, ale dokonce i otravu jedem. Ale to nebylo vše. Kouzelník znal i tajná protikouzla chránící před prokletím nebo dokonce paralýzou. Nakonec mi ukázal i ohnivé útočné kouzlo, i když dost nerad. Mám pocit, že byl kdysi velmi mocným čarodějem, ale něco se přihodilo a on zde činí snad jakési pokání. Kdykoliv jsem zavedl řeč na možnost někoho zabít, zle se na mě podíval a rozhovor ukončil. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem ho potkal.

10. Soumračníku roku 389, 3. Éry – Reich Gradkeep

V Reich Gradkeep jsem zůstal další čtyři dny. Jižně od města jsem našel opuštěné jeskyně. Byly obývány smečkou divokých vlků. Musel jsem si dávat pozor, protože vlci ve smečce dokážou být pěkně mazaní. Mají výborný čich a jejich útoky jsou sice divoké, ale dobře organizované. Jeskyně byly nejspíše dříve obývané nějakou loupeživou bandou, protože hlouběji v chodbách jsem nalezl zajímavé poklady, některé i dokonce s kouzelnými schopnostmi.

Po průzkumu jeskyní jsem se vrátil zpět do města. Kouzelné předměty jsem vzal k mému příteli kouzelníkovi, aby mi pomohl s odhalením jejich magických schopností. Kořist jsem pak prodal na tržišti. Další dny jsem se věnoval námezdním pracím ve městě, ale myšlenkami jsem byl už na další cestě. Nakonec jsem se rozhodl pro cestu do Daggerfallu. Daggerfall je obrovský přístav na jihu provincie High Rock, uvidíme, co mě tam čeká.

12. Soumračníku roku 389, 3. Éry – Daggerfall

Daggerfall byl obrovský mumraj obyvatel a poutníků, kteří mířili do přístavu. Strávil jsem tu pár dní a nechal se najmout na několik úkolů. Tak jsem například dělal eskortu jednomu mladému muži na jeho cestě do kláštera, jindy jsem doručoval kytici růží, nebo modlitební knihy. Navštívil jsem i krále, ale v paláci pro mě práce nebyla.

Nedaleko města jsem nalezl hrobku a v ní pár zlaťáků a nějaké zbraně. Po pár dnech jsem ale měl tohoto města plné zuby. Musím dál. Navíc se zdá, že podle informací, které jsem zatím získal, leží Tesákovo doupě někde v provincii Hammerfell.

18. Soumračníku roku 389, 3. Éry – Ebon Wastes

Své putování jsem přerušil v Ebon Wastes. Zaslechl jsem, že místní vládce Lord Dunyrick shání dobrodruhy na nějaký nebezpečný úkol. To je přesně práce pro mě. Dělat poslíčka mě moc nebaví. Vydal jsem se tedy do paláce. Lord Dunyrick měl vážný problém. Celou tuto část provincie plení jakýsi trol Vladulion a jeho banda. Lord se rozhodl učinit přítrž jeho nájezdům a vypsal odměnu na jeho zabití. Z trola mi šel sice trochu mráz po zádech, ale sebral jsem odvahu a slíbil Lordu Dunyrickovi, že ho zbavím jeho potíží. Vladulionovo doupě leželo někde na severozápad od Ebon Wastes.

1. Večernice roku 389, 3. Éry – Vladulionovo doupě

Po dvanácti dnech jsem konečně našel trolovo doupě. Ale hledání trola mi zabralo další den. Trol se obklopil svou bandou a ukryl se hluboko v jeskyních. Než jsem se k němu dostal, musel jsem svést nespočet bitev s černokněžníky a lupiči, kterými se trol obklopil. Když jsem nakonec našel samotného Vladuliona, byl jsem překvapen, jak poměrně snadno se mi ho podařilo zabít. Sebral jsem jeho meč jako důkaz pro Lorda Dunyricka a vydal jsem na zpáteční cestu.

Jen jsem ušel pár kroků, ozval se velmi podivný zvuk. Rychle jsem se otočil a uviděl trola, jak se zvedá živý ze země. To přece není možné, vždyť byl mrtvý. Rychle jsem přiskočil a sťal mu hlavu mečem. Pomalu jsem ustupoval. Najednou se hlava začala kutálet zpět k trolovi. Když doputovala až na své místo, rychle přirostla zpět ke krku a trol stál znovu živý proti mně a škodolibě se šklebil. Došlo mi, že tuhle bitvu mečem nevyhraji. Vtom jsem si vzpomněl na krystal, který jsem našel v jeskyních nedaleko Reich Gradkeep. Kouzelník mi tehdy prozradil, že je to vzácný krystal skrývající v sobě ničivé kouzlo. Rychle jsem ho vytáhl a namířil na trola, najednou byl trol oklopen jiskřícím mrakem, jeho tělo se začalo třást, až se rozpadlo na tisíce seškvařených kousků. Vyčkával jsem, jestli přece jen náhodou nepřežije i toto, ale bylo po něm.

15. Večernice roku 389, 3. Éry – Ebon Wastes

Skoro po měsíci jsem se vrátil zpět do Ebon Wastes. Lord Dunyrick se snad už i smiřoval s mou smrtí, neboť byl značně překvapen, když jsem vstoupil do jeho paláce. Ale když uviděl meč trola Vladuliona jakožto důkaz jeho smrti, byl nadšený. Viděl jsem, jak pyšně se nadýmá, když se začala po provincii šířit zpráva, že to byl Lord Dunyrick, kdo nechal zabít Vladuliona. Ale odměnil se mi štědře, to se musí nechat. Na žádost Lorda jsem v Ebony Wastes na čas zůstal.

18. Večernice roku 389, 3. Éry – Ebon Wastes

V Ebon Wastes jsem zůstal další čtyři dny. Chvíli jsem se poflakoval po městě, občas přijal nějakou drobnou práci, většinou šlo o nějaké poslíčkování, nic zajímavého. Po pár dnech mě ale lenošení přestalo bavit. Lord Dunyrick pro mě zatím žádnou práci neměl, tak jsem vyrazil na průzkum okolí. Jižně od města jsem našel opuštěnou hrobku. Překvapilo mě, kolik zlata se zde podařilo nalézt. Obyvatelé města se nejspíš do divočiny moc nepouštěli, možná i kvůli řádění Vladuliona a jeho bandy, jinak by už hrobka byla dávno vykradená.

Další hrobku jsem našel na východě. Asi tu byl pohřben nějaký kouzleník, protože většina dveří byla magicky zamčená a dveře jsem neotevřel ani za použití magické runy. Budu muset zdokonalit své otvírací kouzlo.

Severně od města jsem pak narazil na rozsáhlé podzemní kobky. Bůhví k jakým účelům to zde sloužilo, nejspíš to jsou nějaké opuštěné doly. Pravděpodobně tu došlo k nějakému neštěstí, čemuž by nasvědčovalo to, že jsem zde poprvé narazil i na Zombii. Tyto nemrtvé stvůry nesoucí si sebou prokletí své smrti, jsou značně nebezpečné. Každé zranění způsobené zombií se velmi špatně hojí. Často dochází k hnilobě a někdy se dokonce i takový nešťastník může sám v zombii změnit. Je tedy třeba si tyto zrůdy držet co nejdál od těla. Stejně tak od těla je potřeba si držet obrovské pavouky, kteří mě tu bez varování napadli. Jejich kousnutí dokáže člověka totálně paralyzovat a pak už je to jen otázka času, kdy se stane dalším chodem pavoučí hostiny. Navíc jsou velmi agresivní a útočí okamžitě bez vyprovokování. Byl jsem nakonec rád, když jsem konečně našel východ z podzemí.

Pokračoval jsem dál na sever od města, prý by tu měla být nějaká opuštěná hrobka. Hrobku jsem nalezl až večer, uvnitř byli dva ghůlové a několik pokladů. Když jsem opustil hrobku, bylo už po půlnoci.

19. Večernice roku 389, 3. Éry – Ebon Wastes

Byla půlnoc a sněžilo, za sebou jsem měl opuštěnou hrobku, a město bylo někde na jihu. Nedalo se nic dělat, ale musel jsem cestovat v noci. Západně od hrobky jsem nalezl ostrov a na něm další vstup do podzemí. Hned za dveřmi na mě čekal Ork, měl jsem toho plné zuby. Jakmile jsem se ho zbavil, opustil jsem podzemí a vracel se zpět k hradbám. Cestou k bráně jsem nalezl další hrobku. Naštěstí tu byly jen krysy a pár zlaťáků jinak nic.

Jihozápadně od vesnice jsem nalezl jakýsi hrad. Nedalo mi to a trochu jsem se tam porozhlédnul. Hrad zas tak opuštěný nebyl. Uvnitř byli Orkové, Minotaur a nějací lupiči, ale nalezl jsem pár zajímavých prstenů a nějaký opasek a spoustu zlata. Každopádně už bylo potřeba se vrátit. Stejně víc kořisti jsem už pobrat nemohl a byl jsem značně unavený. Konečně jsem spatřil městskou bránu.

Ve městě jsem prodal většinu kořisti a nechal si opravit i svůj meč. Bohužel kovář měl hodně práce a tak oprava bude trvat pět dní. Budu tu muset tedy ještě pár dní zůstat.

24. Večernice roku 389, 3. Éry – Ebon Wastes

Využil jsem tedy situace a seznámil se s místním kouzelníkem. Pomohl mi s výcvikem otvíracích kouzel. Taky mě naučil pár útočných kouzel. Ale bohužel moc zkušeností s bojem neměl, takže výsledky nebyly žádná sláva.

Zbylý čas jsem trávil na tržištích a v hospodách. Člověk se toho spoustu zajímavého dozví. Občas jsem si přivydělal pár zlaťáků za nějakou příležitostnou práci. V jednom obchodě jsem pak objevil trpasličí Dai-katanu a neodolal jsem. Stála sice 900 zlaťáků, ale druhá zbraň se hodí. Od nějakých pocestných jsem se dozvěděl, že na jihozápadě našli nějakou hrobku.

Vyrazil jsem tedy na výpravu. Byl čas vyzkoušet novou zbraň. V hrobce se usídlili pavouci. Jednomu se dokonce podařilo mě kousnout, naštěstí jsem si v magické gildě nakoupil potřebné lektvary. V poslední chvíli, těsně před tím, než jed začal účinkovat, jsem polknul obsah lahvičky. Látka zabrala okamžitě. Místo večeře okusil pavouk ostří mého meče.

Ale z nové zbraně jsem nadšený nebyl. V boji je sice o něco lepší než můj meč, ale citelně jí chybí kouzelné schopnosti. Pár chlápků v hospodě vyprávělo o úžasných zbraních, které viděli v Daggerfallu. Škoda, že jsem si zde víc neprohlídl zboží v obchodech. Budu se tam nejspíš muset vrátit. Dobrá zbraň je nutnou podmínkou mého úspěchu. Odpoledne jsem tak vyzvedl svůj opravený meč a vydal se nazpět do Daggerfallu.

29. Večernice roku 389, 3. Éry – Daggerfall

Tentokrát jsem v Daggerfallu prošel snad všechny obchody. Většinou měli jen podřadné zboží, ale občas se tu skutečně zajímavý kousek našel. U jednoho zbrojíře jsem nakonec koupil stříbrnou Dai-Katanu se schopností vykouzlit nebezpečný blesk. Stříbrná je sice méně odolná, než trpasličí, ale kouzlo navíc to bohatě vynahrazuje, navíc někteří služebníci temnot jdou zabít pouze stříbrnou zbraní. Trpasličí Dai-Katanu jsem prodal, sice jsem na tom tratil, ale nemá smysl sebou tahat tolik zbraní. Pak jsem ovšem objevil ocelovou Katanu se stejným kouzlem jako můj meč, tedy Životazloděj. Zde nebylo o čem přemýšlet, navíc cenu jsem usmlouval na 3600 zlatých. U Rodarda jsem pak ještě našel paralyzující krátký meč, taky velmi vzácná věc, ale o ten už jsem neměl zájem. Nakonec to tedy byla celkem úspěšná výprava. Rozhodně si musím na svých cestách lépe všímat zboží v obchodech. Peněz začínám mít dost, ale v souboji jsou peníze k ničemu. Navštívil jsem i krále, ale neměl o mé služby zájem. Tak jsem se dál v Daggerfallu nezdržoval a vyrazil do sousedního Reich Gradkeepu.