LORD HAGEN aneb HORROR PO ČESKU





     Jmenuji se  Honza Novák a  budu vám vyprávět  svůj možná

pravdivý  příběh (to  zase není  tak jisté,  zvláště po třetí

lahvi SCOTT WHISKY). Už od malička mě přitahují jeskyně, díry

v zemi,  lana, maskáče  a různé  jiné takovéhle  věci. S těmi

dírami v zemi je to tak trochu horké téma, protože vloni jsem

vlezl do kanálu a potom jsem musel celý týden vytírat záchod,

protože tam  po mně nechtěl  ani náš pes,  a ten už  se válel

snad  na  všech  smetištích  Prahy.  Ale  to  je jen vedlejší

produkt mé vášně. Nejraději ze všeho mám, když můžu s klukama

vod  nás z  popelnice, blbnu,  z ulice  vyrazit někam do skal

a spadnou  do  nějaké  díry.  Lana  sice  někdy používám, ale

většinou  je  nenosím,  protože  brání  tomu  správnému druhu

volného pádu, který se dá provozovat pouze v šachtách alespoň

o hloubce  20 metrů.  Ale to  nic. Jednou  jsme takhle seděli

a kecali  vo tom,  že už  bysme mohli  někam vyrazit, protože

kanály  a větrací  šachty  metra  nejsou to  pravý vořechový.

Každej  jsme něco  vypili, když  tu se  náhle objevil otrhaný

tramp,       zevnějšku        profesionálního       homelessa

(proneangličtináře:   home-domov,   dům,   příbytek,  útulek,

less-bez (ne květina), horší, menší  atd.). My se ho zeptali,

že když takhle trampuje,  jestli si náhodou nevšiml nějakejch

jeskyní nebo  děr v zemi. A  von nám po sedmim  pivu řekl, že

nás zavede někam, kde se  nám bude určitě líbit. Zbytek pátku

jsme  proleželi  a  problili  u  nás  za  domem  na  paloučku

a slíbili si, že se zítra, tedy v sobotu, sejdeme na SN (toto

není zkratka  nějaké nadávky, ale  Smíchovské nádraží) přesně

na hodinu  v 5.00. Na  to jsme si  připili a každej  hajdy na

kutě. Nemohl jsem se dočkat rána,  hlavně proto, že mě v noci

trápil močový měchýř a zácpa. Vše se nakonec v dobré obrátilo

a ráno se mi už jenom chtělo strašně zvracet. Na nádraží jsme

se  scházeli  asi  3  hodiny,  protože  všichni  ještě  večer

preventivně zaškrtili  kohouta nebo alespoň budík.  V 9.00 se

dostavil náš notně podnapilý  průvodce s poznámkou, že trocha

vína  nikoho nezabije.  Málem  spadl  pod vlak.  Po zakoupení

jízdenek jsme se  naskládali do vlaku. Že to  byl špatný vlak

jsme zjistili až po dvou hodinách jízdy. Ovšem nepředbíhejme,

protože zaprvé se to nemá, a  za druhé to za tu námahu stejně

nestojí. Po  kupé jsme rozložili naše  zavazadla (nemyslím tu

příjemnou  dřevěnou   víceprostorovou  věc  z   knih  TERRYHO

PRATCHETA)  a tělesné  schránky. A  jak už  to v takové partě

bývá,  začalo  se  vyprávět.  Různé  vtipy,  horrory, romány,

kuchařky a jiné  pohřební písně. BIG BOSS, jak  si nechal náš

tramp říkat, se nám teprve  teď svěřil, že jedeme na Ameriku.

Pepa  Nohejl  ho  očividně  nepochopil  a  mezi usrkáváním ze

soudku  se  mu  začal  hlasitě  smát,  což  se mu stalo málem

osudným  (nechte si  vyprávět od  utopenců, jaký  kafe je mít

plíce plné  vody). Že prej  v tý Americe  jsou různý jeskyně,

staré výtahy, ale bez vnitřků,  a různé jiné atrakce. Všichni

jsme začali řvát  jeden přes druhého radostí, ale  já jsem se

zeptal odkuď se  tam ta Amerika vzala, teda  jako jestli jsme

ji   neukradli  Američanům.   Po  dvou   minutách  neustálého

fackování a křičení "TICHO", "PSSST" a jiných uchu lahodících

věcí mi bylo řečeno, že se  vše dozvíme. Amerika je prý starý

lom, vytvořený ještě před druhou  světovou válkou. A v tom je

ten  vtip. Spíše  ta hrůza.  Za války  tam měli  Němci nějaké

továrny na výroby zbraní a  různých jiných efektů. Ve štolách

pracovali vězni, kontrolovaní  dozorci. Jeden mimořádně krutý

se prý  jmenoval HAGEN. BIG  BOSS nám řekl,  že nám teď  poví

několik  verzí  báchorek  o  něm.  V  tu  chvíli  ale někteří

chytřejší z  nás zjistili, že jedeme  na druhou stranu, takže

zpátky  jsme šli  pěšky v  nerozbitném chumlu  po silnici, že

jeden  řidič  jeepa  Cherokee  si  uklidňoval sklem posypanou

hlavu v koruně  nejvyšší jabloně u cesty. Šéf  se dal opět do

vyprávění. Že  jedna verze je, že  tam trápil lidi a  že když

tam přišli spojenci, skupinu vězňů donutil jít s ním a potom,

co se  octli ve slepé  uličce, odjistil granát  a všechny tím

v blízkém  okolí zasypal.  Jeho tělo  nebylo nikdy  nalezeno.

Druhá je, že  do štol vodil malé děti a  tam je upaloval. Ale

při odsunu německých vojsk po  válce do katakomb přišli čeští

vojáci a plamenomety mu  zapálili jeho poslední cigáro, které

měl schované vzadu  v kapse na kalhotách. Je  jich prý mnohem

více,  ale všechny  se shodují   v tom,  že tam  HAGEN dodnes

straší. A provází  ho při tom zelené světlo.  Ve štolách mezi

Malou Amerikou a Sovým dolem  je jedno místo, které se nazývá

HAGENOVA STUDÁNKA. Kdo prý se z ní napije a zabouchá na gong,

který je nad ní pověšen, do  roka a do dne zemře (nepřipomíná

vám to náhodou nějakého KOZU nebo jak se ten chlap jmenoval ?

). Jeden  můj kamarád Jan  Kenámrof mi kdysi  vyprávěl, že se

odtamtuď  jednou  v  noci  vracel,  a  že  když to zapijel už

několikátou lahví s jednou slečnou,  která mu to o tom světle

vyprávěla, naproti ve stráni  nad řekou uviděl ZELENÉ SVĚTLO.

Od té doby se bojí i svého vlastního těla. No a naše parta si

to  takhle pochodovala,  sluníčko svítilo,  rostlinky kvetly,

uprostřed louky ležel nehybný  chlap s neotevřeným padákem na

zádech, a všichni se BIG BOSSovi  smáli, až se za cizí břicha

popadali a padali  na zem. On si jenom  uraženě zapálil svoji

oblíbenou fajfku zvanou "TCHOŘÍ OCAS" a jal se za nás modlit.

Ovšem  jiné   to  bylo,  když  jsme   se  začali  přibližovat

k vytouženému cíli. Vlaková stanice začínala od K, ale dál si

to  nepamatuji. Počasí  se začalo  kvapem horšit  (horshitt),

sluníčko zalézalo za mraky a zvětšovala se zima. To už slabší

povahy  začali  padat  na  zem,  předvádět některé staročeské

efekty  simulace padoucnice  a jiných  méně známých afrických

chorob,  a prosit  nás o  odpuštění a  na kolenou nás žádali,

abychom se radši vrátili domů, než bude brzo. Srdečně jsme se

jim vysmáli  a přivázali je řetězem  ke stromu, aby neutekli.

Problém  byl v  tom, že  na cestě  jsme zůstali  jen BIG BOSS

a já.  Cesta  přes   menší  nepříjemnosti  typu  brokovnicemi

o(d)zbrojení strážcové pozemků a  vyhládlé dogy speciálně pro

nás vydrážděné  kusem masa z  posledního turisty, který  tady

prošel. BIG BOSS mě vyvedl ze všech nesnází a konečně jsme se

ocitli  před Sovým  dolem. Nebýt   toho, že  bylo za  5 minut

12.00 v  noci a po  lese jsme sem  tam zahládli jedno  zelené

světélko  a zaslechli  bavoráckou mluvu,  bylo vše  OK. Honem

jsme  sjeli po  zadku dolů,  zapálili zálesácký  oheň (to  je

poněkud milná  představa, pokuď za to  nepovažujete vylejt na

tři dřívka  kanystr napalmu). Po  zbytek noci byl  klid kromě

toho, že nás pár vtipálků přeneslo  o dvě chodby za roh. Ráno

jsme  tedy nemohli  poznat, ale  dalo se  to ucítit podle BIG

BOSSových trenek. Navic ještě s  přikovanou nohou ke skále se

nemůžete nejlépe  pohybovat. BIG BOSS  řekl, že se  tedy nedá

nic dělat, že on už musí  pryč a nechal mi zde kousek svíčky,

kdybych náhodou  dostal hlad. Přes  den mě sice  míjeli různé

i hrůzné skupinky trempů, ale  všem jsem posloužil pouze jako

záchodová  mísa.  Taprve  k  půlnoci  jsem  překousal  řetězy

zcizenou  protézou a  vydal se  pomalu dál  po tmě. Po chvíli

jsem zahlédl z jedné chodby světélko. Došel jsem k tomu. Byla

tam malá  svíčka, studánka, gong  a to je  asi všechno. Neboť

jsem vlastnil  hroznou žízeň, napil  jsem se a  hlavou přitom

křísnul do gongu. No, začal jsem  se cítit jako tenkrát v tom

kanále.  Najednou  svíčička  zhasla.  A  v  tom  se kolem mně

provalilo  ohlušujícím způsobem  ticho. Ne  takovéto přijemné

ticho v noci  v posteli, tohle bylo TICHO.  A na konci chodby

se  objevilo  malé  světýlko.  Jak  už  bystrý čtenář zajisté

uhodl,  ano  opravdu,  modré  družstvo  to  řeklo první, bylo

ZELENÉ.  Zaslechl jsem  nadávky typu  "WELCHE SCHVEINE" apod.

A najednou dvacet  metrů přede mnou  stál on. HAGEN.  Polikat

jsem už neměl  co, tak jsem se alespoň  preventivně potil. On

vytáhl  obrovský nůž  ze švédské  oceli, dovezené španělskými

námořníky  od mexických  obchodníků  z  Madridu. On  mě chtěl

zabít, já to  věděl. A najednou jsem si  vzpomněl na americký

film, kde bouchne i auto, ve kterém je jenom chleba s máslem.

To jsem  neměl, tak jsem  po něm hodil  alespoň tkaničku. Můj

instinkt  mě opět  nezklamal. HAGEN  bouchl jako  30 tun TNT.

Ráno  jsem  se  probudil  vedle  svých  kamarádů,  které jsem

předtím přivázal ke stromu. Vyprávěli  mi, že jsem v noci zde

přistál  ještě spolu  s BIG  BOSSem a  krabicí masa s nápisem

HAGEN SOBĚ. A proto z  tohoto příběhu plyne poučení - vždycky

strkejte  nos tam,  kam nepatří.  Ale možná,  že HAGEN  nebyl

inhumován  výbuchem. Možná,  že tam  dole čeká  na ty,  kteří

nebudou mít tolik štěstí jako já.





                                                 Honza Novák



P.S.:  To s  tím HAGENem  je ale  pravda. Pokuď  by někdo měl

ještě  nějaké verze  jeho příběhu,   nechť mi  je pošle  a já

vymyslím  něco jiného,  stejně debilního  jako je  ten příběh

nahoře.





                                           Taurus z Nemedie