MagazineKelt 1, page 1

 
DJ OldGames

Page articles (1)

  article pages type platform score award reviewer game
 
Hagen
 38 Poviedka       Jan Nevěděl (Lobin XXV)  

» Magazines / Kelt / Kelt 1 / page 38

Hagen

 page 38, [ 37/43 ]   |  ««first  |  «previous  |  pages index  |  next»  |  last»»  |  
You can browse Pages by clicking on the page edge, or using the keyboard (ARROW LEFT, RIGHT, HOME, END).
Hagen PREV NEXT
resolution: 640 x 480 (79,919 kb)
scanned by: DJ
added on website: 03.04.2020 (dj)
last update: 03.04.2020 (dj)

HAGEN


Byli jste někdy u Hágenova zvonu? NE? Tak to byste tam
měli
zajít, protože byste se jistě připravili o velice nevšední
zážitek. K
tomu však potřebujete znát pověst o Němci Hagenovi. Ale
vezměme to
popořádku. Píše se rok 1945. Češi vyhánějí Němce z území
pohraniční
České republiky. Později, při odchodu Německých vojsk se
samozřejmě
našlo několik jedinců, kteří neuznali svoji porážku
a v Čechách
prováděli různé sabotáže a jiné násilnosti. Jedním z nich je
i
Fašistický voják Hagen.

...

20.1.1946
7:45 hod.

"Hej! Jirko počkej!" volal Petr na svého nejlepšího
kamaráda
Jirku. Ten se překvapeně otočil a spatřil Petra:"Čau Petře.
Dem zítra
na tu Ameriku? Prej jsou tam nějaký štoly ještě
z předválečnýho
období."
"Dobře. Ale budem muset vzít nějakej provaz a svítilnu."
"....a jídlo a pití."
Příští den se Jirka a Petr setkali na Smíchovském nádraží
v plné
zbroji a se zakoupeným lístkem se rozjeli k místu, zvanému
Velká
Amerika. Samozřejmě, od nejbližší vlakové zastávky jim
zbývalo ještě
několik málo kilometrů, ale pro dva kamarády to nebyl žádný
problém.
Když došli ke vchodu do štol, slezli menší skálu, rozsvítili
baterky,
něco malého pojedli, vypili a dali se na cestu.
"....hej počkej Jirko. Tys ten zvuk neslyšel?"
"Jakej?"
"Jakoby se někde sesouvalo kamení.."
"To se ti jenom zdálo ty posero."
"Sem hluchej né ty vole"
"Ne, ale asi máš halucinace. HEHEHE"
"Dem dál."
"Hele, Petře. Jakoby tam vzadu bylo nějaký světlo"
"HEHEHE. Pak, že já mám halucinace."
Najednou se proti nim vyřítila obrovská a mohutná postava
s nějakým
předmětem v ruce. Petr na něj posvítil a několik sekund
zůstal nehybně
stát, dokud ho Jirka neztáhl za rukáv a nekřikl:
"Hele vole, Nácek a má plamenomet. Zdrháme"
Oba kluci se dali do zběsilého běhu. Zvuky běžící postavy se
však
přibližovali. V tom Jirka zakopl a hodil sebou na zem. Petr
za sebou
ještě zaslechl nářky svého nejlepšího kamaráda, kterého
právě
olizovaly plameny fašistického plamenometu.......

...

30.5.1946

Po válce se začala obnovovat Skautská organizace. Mnoho
chlapců a
děvčat se do ní začalo přihlašovat. A právě v jednom takovém
oddíle se
udála další historka.
"..tak končím již dvacátou schůzku 70. skautského
oddílu. Výprava
bude v sobotu a jede se na .... AMERIKU !"
Všichni chlapci zajásali nad touto nečekanou zprávou svého
vedoucího.
O Americe toho slyšeli už hodně a každý z nich toužil po tom,
aby se
sem mohl dostat. Rodiče jim to však samotným nedovolili a tak
se
všichni na nastávající sobotu velice těšili.
Když se však všichni sešli na Smíchovském vlakovém
nádraží,
vedoucí nikde. Když zde čekali již celou hodinu, rozhodli se,
že svému vedoucímu zavolají domů:
"Dobrý den, tady je Milan ze Skauta, dala byste mi
prosím
vedoucího?...... prosím?...... odjel?...... na Moravu
za
babičkou?...dobře. Děkuju nashledanou."
Milan oznámil vše co se dozvěděl od ženy svého vedoucího
ostatním
kamarádům a ti jednomyslně rozhodli, že na Ameriku pojedou ať
s
vedoucím nebo bez něj. Milan skočil pro lístky a hodinu na to
se již
kluci vezli směrem na Karlštejn, odkud měli v plánu dojít
k cíli své
cesty. Trefili sem bez větsích potíží. Nejdříve sice chvíli
trvalo,
než našli vchod do tajemných štol, ale pak, když Milan sjel
po zadku
menší skalku vchod objevil. První co Skauti udělali, bylo
zkontrolování svítilny, která se samozřejmě ke vší smůle
rozbila při
Milanově pádu.
"No, to je skvělý. Nemáme vedoucího a teď už ani blbou
baterku.", suše konstatoval Pavel.
"To nevadí. Pudem při svitu svíčky. Aspoň to bude mít
ňákou
atmosféru.", odvětil Milan.
Zapálili tedy svíčku a pomalu postupovali ke vchodu. Jak už
to tak
bývá, samozřejmě všichni vydávali všelijaké zvuky, řvali,
zkoušeli
ozvěnu a provozovali mnoho jiných hlasitých činností. Po
několika
metrech Milan zakopl a na něco lepkavého šáhl:
"Hele tady je něco lepkavýho a je to červený."
"Jestli to nebude Mirkova marmeláda", zachichotal se
Robert.
"Pudem dál.", oznámil Milan když se zvedl na nohy.
"To by mě hrozně zajímalo vo co sem tam zakop.", mumlal
si Milan
pro sebe. Nevěděl totiž, že to co mu doopravdy podrazilo
nohy, byla
stará téměř na prach spálená lidská lebka....
Po několika dalších metrech našel Robert nějaký batoh a vedle
něj
ležela svítilna. Zaradoval se a posvítil na Milana. Ten však
jen
vyjekl a zůstal strachy nehnutě stát, protože asi sto metrů
před nimi,
ve světle baterky se rýsovala mohutná lidská postava oblečená
do
uniformy nacistického důstojníka, držícího v ruce nějakou
zbran. Milan
však neuměl určit jakou. Nacista začal vydávat řev, který
postupně
přešel v příšerný hlasitý histerický smích...Milan se
vzpamatoval jako
první. Otočil se a chtěl začít utíkat. Zapomněl však na své
kamarády,
kteří silou Milanova nárazu popadali. Než se zvedli, začal se
neznámý
muž přibližovat. Naráz byli všichni na nohou a začali prchat.
Kromě
Mirka, který si při pádu vymknul kotník. Utíkající hoši
nejdříve před
sebou zahlédli své vlastní stíny, tvořené prudkým světlem
plamenometu
a pak zaslechli hrozný, ušidrásající jekot svého zaživa
upalovaného
kamaráda. Po několika dlouhých vteřinách zběsilého běhu
narazila
skupina ubohých chlapců na zavalenou chodbu. Všichni si
uvědomili co
se stalo. Špatně odbočili. Milan chtěl ještě utéci, ale
přibližující
se muž byl však již moc blízko. Poslední co Milan zaznamenal,
byl
pohled na šklebící se postavu, která zapaluje plamenomet,
míří a pálí.
Poslední hluk, který zaslechl, byl šílený řev jeho ohněm
mučených
kamarádů....

...

10.4.1946

"....protože se v poslední době na místě zvaném Amerika
ztratili dva chlapci a jeden celý skautský oddíl, měli by
jsme provézt průzkum těchto nebezpečných šacht a celou oblast
uzavřít.", prohlásil jeden z příslušníků místní policie.
"Já bych pana majora podpořil. Znám rodiny těch ubohých
chlapců a jestli nepodniknem nějaké kroky, jsou schopni nás
žalovat.", přitakal kapitán. Nakonec se hlasováním rozhodlo
pro celkové prohledání celých prostor a jejich případné
uzavření.
"Účast není povinná, ale potřeboval bych vás co
nejvíce....
...sedm z deseti....děkuji. Sejdeme se zítra,
jedenáctého dubna před vchodem do štol. S sebou si vezměte
lana, baterky, zbraně a pro jistotu zásoby jídla a pití."
Další den se policejní jednotka skutečně sešla před vchodem
do prostor, které měli v plánu prozkoumat:
"Jak vidím, sešli jste se zde v plném počtu deseti.
Doufám, že jste si vzali svou výstroj. Určitě ji budete
potřebovat. Než se do těchto tajemných dolů vydáme,
zkontrolujte si všichni své zbraně, které nejspíše použijete.
Existuje totiž názor, že se zde skrývá Německý voják.",
prohlásil major, který byl strůjce této teorie a byl o ní
absolutně přesvědčen. Po té, co si zkontroloval svoji
výzbroj, začal opatrně slézat malou skalku. Když byl dole,
zavolal na ostatní, aby slezli také. Když se tak stalo,
rozkázal kapitán, aby si všichni rozsvítili své svítilny
a baterky a připravily své zbraně:
"V předu půjdou muži s pistolemi a puškami a poslední
muži s plamenomety", řekl doslova Major.
Muži se tedy rozestavili a pomalu postupovali vpřed. Po
několika metrech se však major, který šel jako první zastavil
a s hrůzou a údivem zíral na hromadu spálených kostí a kousek
dál odkopnutou lebku. Kousek poodešel a vyprázdnil svůj
žaludek. Když se vrátil, rozkázal:
"Vemte vzorky těch kostí a pečlivě je uchovejte."
Policejní jednotka postupovala dále v cestě, až narazila na
rozcestí. Major vyslal několik lidí v čele s kapitánem
prozkoumat jednu cestu. Když se vrátili, oznámil kapitán
majorovi roztřeseným hlasem:
"Leží tam..leží tam hromada..hromada lidksých kostí.
Lebky...lebky jsou pos...poskládány vedle....vedle sebe."
"Není tedy pochyb. Je to jistě nějaký nacista
s plamenometem. Jdeme. Toho bastarda chytíme, i kdybychom
měli padnout všichni.", oznámil tvrdě major. Pokračovali tedy
v cestě. Po několika stech metrech narazili na další
křižovatku. Kapitán spolu se čtyřmi dalšími muži byl znovu
vyslán na průzkum. Ten teď již mnohem opatrnější prozkoumával
okolí. Najednou proti němu vytrskl proud plamenů a on klesl
mrtvý k zemi. Než stačili ostatní vystřelit, proběhl již cizí
voják kolem a namířil si to dál po cestě. Major a jeho muži
oslepeni náhlým přívalem světla se pokusili Němce
pronásledovat. Avšak bezvýsledně. Dali se tedy dohromady
a pustili se za uprchlíkem. Po kilometrovém běhu se na ně
fašista vyřítil a začal pálit. Náhlým vpádem se mu podařilo
upálit čtyři policisty. Zbývajícíh pět však spustilo palbu.
Nebylo možné ho minout. Německý voják dostal dvacet ran
z pistole a byl spálen na prach českými plamenomety.

...

Nakonec této povídky bych chtěl napsat, že to co jsem zde
popsal je pravda. Podle pověsti zde Hagen straší dodnes
a když zaboucháte na gong, či zazvoníte na zvonec, měl by
jste do roka a do dne zemřít.

P.S. Tento článek byl pro mne asi nejtěžším ze všech, které
jsem kdy psal. Pro inspiraci jsme totiž s redakcí vlezli až
do hlubokých,
neznámých a záhadných štol Velké Ameriky....


LOBIN XXV.


Comments (0)


Copyright © 2018 DJ, design & code by DJ
| DJ OldGames| Online Games | Magazines | Discussion forum | Game Galleries | Extras | PC Games | Sitemap | Links | Contacts |
| RSS-games | RSS-comments | RSS-discussion | RSS-magazines | RSS-extras | Facebook | Twitter |