No, spíše mi nezbývá, než se řídit heslem, není žalobce, není soudce, protože bych si nemohl zahrát 3/4 toho, co jsem poctivě zakoupil jako originál:-) Ale smířím se tedy s tím, že Star Ocean mít ve sbírce nebudu, že prostě po koupi remaku na PSP si SNES verzi legálně zahrát nemůžu, tak do dohraji a smáznu, jako že nic:-) Původně jsem myslel, že to vykryju koupí teé PSP verze, alenemám PSP a ani ho nehodlám kupovat, takže nebudu vyhazovat pětikilo jen tak:-) Předpokládám, že když jsem si koupil v japonštině nějaké SNESovky pro klid duše, tak mám stejně taky smůlu, protože bych je neměl hrát s překladatelským patchem a ještě k tomu přes emulátor. ale tady mně alespoň uklidňuje, že hraji ten konkrétní produkt, který na cartridgi je obsažen:-)

já to samozřejmě bral z opačného pohledu. Tedy ne že mám SNES verzi dané hry, tak mám automatický nárok na jakoukoliv další podobu té hry v remake, ale naopak - mám nový remake staré hry, tak jestli mám nárok si kromně toho remaku zahrát i prastarou podobu, z které ten remake vychází. Čili když si koupím Final Fantasy IV na NDS, zda to mohu brát tak, že jsem si prostě koupil Final Fantasy 4 a kdyby mně v extrémním případě navštívila softwarovka a našla na mém HD Final Fantasy 4 na SNES, tak mohu vytáhnout krabičku s Final Fantasy 4 DS a říci jim - koukněte, to jsem neukradl, tady mám originálku:-) Jako je mi jasné že řeším kraviny, ale nějak se snažím vlézt do kritéria - hraji jen to, co mám koupené. Je to pro mně jako koupit si knihu s jiným obalem, přičemž obsah je stále stejný a nebudu řešit, jestli ji čtu v zakoupoeném červeném obale nebo modrém. Tak jako nebudu řešit, že jsem si koupil Ishar 3 na PC, ale zahraji si jej na Amize:-) Ještě taková věc - ono koupí originálky si jen kupuji právo si hru zahrát, dle autorských práv ji tak jako tak nevlastním. Čili když si koupím hru, na jejimž zadním obale je copyright Final Fantasy 4 s roky 1991 a 2009, mohu to prakticky chápat tak, že mám právo si zahrát hru Final Fantasy 4 a mohlo by být šumák, zda ve verzi 2009 nebo 1991, pořád se jedná o Final Fantasy IV:-) Ale je mi jasné, že mi opět napíšeš, že jde o samostatné díla. Je to v autorském zákoně fakt takto specifikováno? Nebo to vlastně zákon ani nijak takto konkrétně neřeší?

No tak ale zase remake a port na různé platformy, to je rozdíl, ne? Pochopil bych, že Tactics Ogre 1 na SNES a PSP v remaku jsou docela odlišné díla a tedy asi dejme tomu samostatné, ale port Isharu 3 na PC a Amigu je pořád port tješdné a téže hry, ne? Tady bych se principiélně klonil spíše k tomu, že je to zbytečná otázka, protože hru na Amigu si na PC zahraji každopádně ilegálně, protože kromně zakoupené PC originálky bych si musel jinou formou než koupí sehnat Amiga verzi. Nevím, no, vzhledem k tomu , že se dopouštím ilegality už třeba tím, že hraji své originálky na amigu přes Winuae z hoborgových balíčků, tak to asi prostě budu řešit jako nadále. Hraji to co mám koupené a originál Star Oceanu na SNESu si zaštítím koupí originálu Star Oceanu 1 v remaku na PSP, byť PSP nevlastním:-)

No jo, ale pro film platí kapku jiná pravidla, ten si můžu např. pro vlastni potřebu nahrát z televize a je to legální, pokud to nevynáším mimo rodinný okruh. Navíc to je skutečně úplně jiné dílo, jiní herci, jiný režisér atd. Zatímco u remaku hry je prakticky tentýž copyroght, kdy např. u remaku Final Fantasy 4 je Copyright 1991 - 2011, když budu vycházet z remaku PSP verze třeba. Je jasné, že kdybych měl SNES verzi z roku 1991, tak nemám právo na obohacené remakové verze. Ale když mám remake, znamená to, že mně může teda fakt někdo popotahovat za to, že si zahraji starou SNES verzi? Jde vlastně jen o to, že hrají tutéž hru s jinou vizáží. Samozřejmě je to stejně zavádějící dotaz, protože bych za žádných okolností vlastně neměl hrát hru, kterou mám pořízenou jinak, než na original cartridge, takže by samozřejmě vyvstala otázka, kde ten starší díl vezmu, když ne na originál cartridgi, že:-) Když to tak vezmu, tak nemám právo hrát většinu starých her, co mám nashromážděných v originál krabicích na originál disketách, protože je mám všechny psotahované z netu a zálohované na CD:-) Prostě to legalizovaní softwaru beru selským rozumem. Mám tu hru v nějaké originál krabičce na originál nosiči, může být každému jedno, jakým způsobem její obsah zprovozním. Akorát teda s těmi SNESovkami mám kapku problém. to, že mám origoš některé japonské SNESovky a řeším je emulátorem a fandovským patchem beru jako normál, hru originál mám, tak co, ale jestli si můžu dle stejného principu činit nárok na hraní Final Fantasy 4 ve SNES verzi proto, že originál mám na NDS, to už si nejsem úplně jist, jestli je to bráno akt jako zcela jiné dílo či nikoliv. Jednou jsem si prostě FF4 koupil, tak co:-) Ještě mně napadla podobná souvislost - mám Ishar 3 na PC origoš třeba, ale raději to hraji v amiga verzi přes emulátor. Opět identické hry, ale jiné platformy. Jedná se opět o jiné dílo a nemám tak právo hrát Amiga verzi hry, kterou mám zakoupenou na PC?

Takový blbý dotaz, ale neví někdo, jak je to s právem uití hry třeba ve staré verzi, když mám koupený remake? Uvedu příklad. Líbí se mi Star Ocean na SNESu ajeho koupě je samozřejmě dnes prakticky nemožná, ale existuje remake na PSP. Když si koupím PSP verzi, získám tím právo i na užití hry v jakémkoliv předchozím formátu? Teoreticky by to mělo legálně být možné, když u remake většinou vedle názvu hry je C s letopočty různých vydání hry (pomiňme u tohoto dotazu to, že hraním přes emulátor porušuji prakticky veškerá práva jen užitím nelegálního biosu konzole:-) Stejně tak mám třeba koupené originálky FF 5 a 6 v PS1 verzi, ale nikdy to v ní hrát nebudu, protože po technické stránce se prostě lépe hrají SNES japonské verze přeložené do angličtiny. Tales of Phantasii mám origoš v GBA verzi, ale rovněž to případně znovu budu hrát v té SNESové. Co v tomto případě říká vlastně autorský zákon. Jedná se o nelegalní užití softwarte, když si kouím origošku remaku, ale zahraji si místo toho nelegálně získaný remake? Samozřejmě selský rozum říká, že je to putna:-)

koukám, že si budu muset poopravit sbírku, já to chápal spíše tak, že v jakém stavu jsem hru jako zakoupil. Nový jsem dal všude tam, kde jsem hru koupil novou.

No, asi takhle, když Excalibur opustil Andrew a Ice, byl jsem z toho nejdříve kapku smutný, ale hned první číslo Score mně natolik rozveselilo, že nebyl problém přejít za starou dobrou redakcí k novému časopisu. Excalibur jsem si z nostalgie kupoval nadále, líbily se mi články od Lewise (Smolíka). Ovšem ostatní psali dosti nezáživně. Pak vydal Ludvík Level, nechápu proč chtěl konkurovat sám sobě, ale budiž. Nedalo mi to a jako správný pařan jsem byl rád za každý článek o hrách, takže jsem kupoval Score, Excalibur i Level. Byť se Level zdál jako kopie Score, Shadow, Beast a Silver psali docela poutavě. Pak se to začlo ale nějak míchat a Excaliburská druhá genrace přešla ke Score a Excalibur začal vyblbovat s čtrnáctideníky a týdeníky a šlo to do kopru. Číslo 49 bylo poslední, které jsem koupil. Záhy i redakce Levelu přešla do Score a j si Level přestal kupovat, protože redakce Herodes a Draken mi přišla s prominutím odporná. Něco tak nudného, nezáživného a zároveň přiblblého trumfnul pak už jen Zvelebil. Level jsem ignoroval až do druhého odchodu Andrewa a Iceho zer Score. Místo Score jsem si začal kupovat Level auznal jsem, že třeba Herodes se zlepšil, navíc tam byl Bulíř, přešel tam Rybka s Malým a docela to oživlo. Aleasi po deseti číslech Levelu jsem prostě cítil, že se do toho nutím, že mně to prostě číst nebaví a bohužel to nezachránilo ani krátké angažmá Andrewa coby externisty v Levelu. Bylo mi jasné, že s herními časáky jsem skončil a teď u s nimi začínat nanovo nehodlám. Jednak proto, že je u toho Draken a jednak proto, že nevidím nic, co by jako mohli nabídnout.

no právě, je toho tolik, že jsem se chtě nechtě musel vrátit k nastavšnému sítu, což je pro mně hraní jen toho, co mám originál, protože to je limitováno penězi a nemám tak vše. ale i tak je toho hodně. Navíc mnohé ty SNESovky teda hraji i z toho warezu, ale pak to mažu po dohrání:-) Oželel jsem spoustu KOEI strategií, nakonec proč hrát Romance of the Three kingdoms 2 a 3, když se můžu věnovat čtverce, kterou mám origoš a +/- jde pořád o to samé. U SNES JRPG jsem toho moc oželet nemusel, protože jsem většnu stihl dohrát, ještě než jsem si nastavil to síto "jen originálky" i na SNESovky:-)

a jinak jsem se vrátil k původnímu plánu, SNES origošky v japonštině si ve sbírce ponechávám, už jsem to chtěl prodat s tím, že si SNESovky uložím ve warezu, ale když jsem zjistil, jak mi narůstá seznam SNESovek, tak se mi zdálo, že mi to přerůstá přes hlavua bude lepší brát v potaz prostě jen to, co mám originál a neshromažďovat zase tuny postahovaných her. Co jsem dohrál smáznu, do archívu uložím ROMky originálek:-) Vyřešil jsem si tedy snad definitivně jedno z dilemat. Ještě teda ale dohraji tu upirátěnou Rudru, ať mám zásadní RPG ze SNESu dohrané všechny:-) Ale čeká mně nadlidský úkol, sehnat v jakékoliv podobě jedno na jakou platformu, ale nejlépe na NSES, Uncharted Waters 1 a 2 v originále, prostože tohle prostě ve sbírce chci:-) To ostatní, co na SNES ještě nemám nějak oželím. Mám jinak Romancing SaGa 3 JP, Tactics Ogre JP, Secret of Mana JP a Lufii 2 JP. Final Fantasy 4, 5, 6, Chronotrigger, Tales of Phantasia, Dragon Quest 4, 5, 6 mám pokrytý origoškami na PS1, GBA a NDS s tím, že si ponechávám v záloze i ROMky na SNES, ale copyright jsem pokryl remakama:-) Pokud se poštěstí a budou i nějaké prachy navíc na "zbytečnosti", tak bych určitě rád ještě sehnal Seiken Densetsu 3, Dragon Quest 3, Treasure of Rudras, Bahamut Lagon a Dual Orb 2, případně Lufii 1.

Tak to se moc omlouvám:-D

mně Amiga taky minula, dokonce jsem v době prvních barevných Excaliburů patřil do toho tábora ortodoxních PCčkářů, takže když jsem paříl Beholdera a v Excaliburu vyšla recenze na Black Crypt, kde psali, že v mnohém Beholdera i předčí, tak jsem si říkal, pchá a normálně jsem tehdy ty amigácké dungeony ani netoužil hrát. Tento svůj omyl napravuji a doháním díky WinUAE emulátoru:-) Většinu starých dungeonů v krabicích mám v Amiga verzi:-) Některé Amiga verze her samozřejmě vypadají graficky hůře než PC verze ve VGA grafice, např. staré Eob 1 a 2, ale to pod WiuAE spravuje fandovský grafický update přidávající i automapu:-) Ishary vypadají graficky na Amize stejně suprově jako na PC, Ishar 3 je dokonce možná na Amize i lepší. Takový Shadowlands je na amize suprový, na PC se to pořádně nedá hrát. Dungeon Mastera, až budu hrát znovu, tak Amiga verzi a chci pak pokračovat Chaosem. Black Crypt, Crystal Dragon, Fate - Gates of Dawn, Knightmare - to jsou čistě jen amigácké věci, které na PC nevyšly...vlastně nové hry tak ani nepotřebuji, doháním různé platformy, které jsem v dobách ortodoxního PCčkaření naprosto ignoroval, at už jde o Amigu, SNES, PS1, PS2.

hehe, jo, velký fanda X3, tak já to teda musím říct po pravdě. Asi před dvěmi měsíci jsem si vzpoměl, jak jsem se volně proháněl ve Frontierovi. Jelikož 3D a simulátory obecně stárnou nejrychleji, uvědomil jsem si, že létat v té změti čár už jaksi nelze, že bych fakt chtěl koukat aspoň kapku na něco, co připomíná vesmír. Nabízel se mi remake Privateera, tak jsem se pustil do toho a hned mě to uchvátilo, tedy do chvíle, než to totálně zWingcommanderovatělo a jelikož jsem levý na to honit křížek po obrazovce, tak mně po chvíli vykostil kdejaký pirát, který se randomizoval vždycky u planety nebo asteroidu, kde jsem chtěl přistát. Pak jsem tak nadhodil v jedné diskusi pokec o Frontierovinách a tam mi jeden řekl, že A´t se mi nové hry líbí nebo nelíbí, tak se nedá nic dělat, ale X3 je prostě oproti Privatererovi úplně jiná liga, že Privateer je oproti tomu prostě arkáda. Tak jsem si řekl, ok, zkusím. Bylo to cca před měsícem. Zkusil jsem Reunion, byť mi kámoš do hlavy hustil, že mám rovnou přejít na Terran Conflict. ale já jsem zase v tomto hlava zabedněná a už tak mě žralo, že přeskakuji X 1 a X 2:-) Ale zase když něco jako Frontier, tak stačí bohatě jedna hra, v které se můžu donekonečna potulovat, na co jich mít více. a X3 mně teda totálně dostalo, projel jsem si několik příběhových pasáží, proháněl se s piráty nad jením městem, pak jsem ve skafandru letěl vesmírem. A po dlouhé době jsem byl totálně paf z grafiky. Obdivoval jsem pohled na planety, na různé stanice plné pohybu...prostě mi bylo jasné, že k vektrové grafice v podobě načrtnutých čár už nemá význam se vracet a Frontier je dead. Na ebay jsem hned koupil speciální edici X3 Reunion 2.5 + X3: Terran Conflict 2.5, který jde na ofiko stránkách upgradovat tuším na 3.0. Přepsání jedné hodnotyv jednom souboru zapřičiní nádhernou věc, hra je rázem v češtině, což docela překvapí u hry koupené z USA:-) Holt vývojáři nechali ve hře implementovýn všechny jazyky do kterých byla přeložena:-) Každopádně jsem fanda, ale moc jsem tomu ještě nedal, asi jen 10 hodin a to jsem se jen tak spíše potupoval kolem začátku a nerozjel jsem pořádně žádný obchod. Nechávám si to na chvíle, kdy fakt budu mít čas se tomu věnovat. Jinak co se týče starých her, tak souhlas. Dneska je drtivá většina her jako vytuněné střílení kachen. Stačí kachnu obalit do SS uniformy a méme z toho Call of Duty.

To já mám Ishar 1 a 2 v krabici v Amiga verzi, tak bych tu trojku rád taky sehnal v Amiga verzi, ať se tu objeví třetí odlišná krabice:-)

Shark mně teda s tím Isharem 3 ve sbírce v krabici pěkně vydráždil. Tuhle hru v krabici zoufale sháním:-) Jinak ty datumy nákupu předpokládám stříli v den, kdy to zadává do databáze:-)

a tím se dostáváme opravdu k meritu věci. Že tehdy byly v zásadě prostě ty hry lepší:-) Ne tím, že byly zakázané, protože zápaďáci je zakázané neměli, ale prostě proto, že se na nás chrlily ty Might and Magicy, Wizardry, Ultimy, Civilization, Ufo Enemy Unknown, Colonization, Master of Magic, spousta adventur, u kterých byli hrči schopni kysnout celé měsíce, dokud nenalezli pixelový předmět v rožku obrazovky. Hlavně to taky bylo prostě o těch nápadech, graficky to mělo nezaměnitelnou fazónu. Co máš teď. Tuny nenápaditých šedivých sterilních směsicí střileček, popřípadně The sims her, které slouží jen k oddychové zábavě na chvíle nudy, ne k tomu, aby se tomu člověk prostě fakt věnoval jako specifickému koníčku. Dneska je pro drtivou většinu konzumentů spuštění si hry něco jako puštění si seriálu v TV jenom proto, že zrovna nemám nic jiného na zábavu.

na druhou stranu nebýt internetu, tak si spousta těch vysněných stařešin nezahraji, protože bych je prostě nesehnal:-) Už vůbec nemluvím o tom, že díky internetu mám doma krabice her, o kterých se mi dříve ani nesnilo, že bych je vůbec mohl mít.

pendrek zapšklý, proč neříct nahlas, e vyhcází naprosté houby a občas se jen stane zázrak typu X3. Na druhou stranu, já si říkám, že je to vlastně dobře. Nemám potřabu se zahlcovat novými hrami a mám tak více prostoru na ty staré, které jsem kdysi chtěl hrát a nestihl jsem to. Stále jich je na desítky, stále mám sbírku tak velkou, že pochybuji, že si stihnu vše zahrát do konce života. Nehledě na to, že díky tomu PC suchu po roce 2000 se mi otevřel obzor konzolí a japonských RPG (samozřejmě taky těch vykopávkových, hlavně SNES a PS1. Na PS2 toho mám taky hafo, ale třeba PS3 věci mně už lákají asi tak, jako ty nové PC věci, tedy vůbec.

jo, System Shock, Half-Lfe, Dark Forces...respektuji. Ale Doomoviny, Duke Nukem 3D, Quakeoviny, Hereticoviny, Hexeny, Blood a prostě tuny klonů Dooma, Qaka, Unrealy, to je prostě pro mně něco jako béčkové horory v kinematografii. Když někdo řekne, že je pařan her a že hraje hlavně tohleto, je to jako by mi někdo řekl, že je fanda do filmů a kouká hlavně na béčkové horory:-)

mně FPS příjde strašně primitivní na to, abych to mohl na vážno hrát. Jinak co se týče 3D, tak Ultima Underworld je legenda, která dokázala překonat i krokáče, ale zase bych to až tak nepřipisoval 3D technologii, byť ta struktura dungeonu v Ultimě yla opravdu dokonalá a v krokovacím režimu by udělat nešla. Naštěstí tehdy ještě nebyly ty různé shadery a další pitomosti, které by to sklovatě naleštily a UU byla 3D s poctivými nakreslenými texturami:-) Geniální byl System Shock, pravda, spíše FPS, ale byla v tom taková genialita, že to stejně spousta lidí řadí k RPG, byť nevím teda proč:-) Ale Doomoviny považuji fakt za žánr o ničem. Jdu a střílím kolem sebe jak trotl - to mně prostě nebere. Co se týče strategie Total War, tak strategická část dobrá, taktická realtimová příšerná. Podle mně kromně Civilization je lepší než Total War Romance o Three Kingdoms 11 od KOEI. A když už chceš něco kapku v realtimu a ne klon Duny 2, tak vyzkoušej na PS2 Nobunagas Ambition Iron Triangle. To je hard core uber strategie, která ti zabere klidně i rok času, než ji dojedeš:-) Pak ještě existuje Kessen 3. který jsem hrál jen chvíli, tak nemůžu posoudit jeho opravdové kvality, ale přišlo mi to hodně zajímavé.

Tak kdybych měl napsat, které hry nemusím, tak se to děli na nezajímá mmně až na vyjímky, nezajímá mně vůbec, mám odpor. Pak jsou ještě žánry, které bych rád hrával, ale není už čas pokrýt všechno, tam řadím třeba letové a námořní simulátory. nezajímají mně vesměs pločinovky a navíc je neumím, ale občas se najde nějaká vyjímka spojena spíše s nostalgií z doby, kde jsem hrával fakt úplně vše. Např. Duke Nukem 1 a 2, Secret Agent. Mám odpor k Diablovinám a FPS střílečkám. FPS jsem dohrál jen Wolfenstein 3D, to mělo něco do sebe. Počínaje Doomem se ve mně budil odpor k tomuto žánru. Jinak abych úplně nezatracoval novodobou produkci, tak se najdou vyjímky, zejména na poli simulátorů, kterým naopak technologicky vývoj svědčí, tam je to hodně dáno tím, že simulátor má simulovat realitu, takže mi třeba spadně čelist u Lock On, hodně se mi líbí novodový Eůite/Frontier - X3 Reunion a X3 Terran Conflict, u téhle hry jsem pochopil, že starý dobrý Frontier je už prostě mrtvý. Pokud se ovšem snaží někdo o co největší realističnost v RPG, tak to ať si nechá od cesty, já chci starou dobrou kreslenou 2D grafiku s nějakou dávkou artu, s dávkou nezaměnitelnosti. Co se týče grafiky třeba u strategií, tam je jak se to vezme. Nekdy to potěší, někdy je to naopak přeplácané a platí, že v jednoduchosti je krása. Hodně se mi třeba líbí Civilization 4, tam se to graficky fakt povedlo. Ale i tak jsem u žádné Civ nestrávil tolik času jako u jedničky. Pěkný je remake Colonization v grafice Civ 4, i když ten starý má pro mně větší nostalgické kouzlo. Koukáním na obrázky u recenze Colonization jsem strávil mnohem více času než koukáním na obrázky remake. Prostě je ta grafika dnes tak přibližovává věrnému rádoby reálnému obrazu, že není až tak zajímavé na to koukat a je to takové všechno fádní. Samozřejmě neplatí pro simulátory, kde mám tendenci obdivovat reálně vypadající panoramata:-) A hlavně v X3, to je fakt jako výlet do vesmíru. Ten člověk jen tak neuvidí, že-)

je těžko se přít, když pro někoho začíná klasika Baldursy, pro jiné začala krokovacími dungeony. Pro mně třeba přechod do izometrické grafiky nebyl výhoru. Sice jsem v době neustálého krokování v kobkách taky toužil po izometrické hře a japan RPG jsem ještě neznal. Ale po té, co jsem uviděl obrázky z Cadavera z Amigy, pak Dark Sunu a Ultimy 7, ale tyhle hry se mi dostaly pod ruku o něco později a u Cadavera jsem zjistil, že se to blbě ovládá. Naopak u Dark Sunu to byl sen, vidím panáčky a svět s hora, tahové souboje, prostě ideál. Podobně tomu bylo u Ultimy 7, i když tam ty souboje pokulhávaly, všechny negativa RPG prvků přebil nádherný svět, atmosféra, hratelnost a megapříběh. Ale pro mně osobně to u toho Dark Sunu a Ultimy 7 skonjčilo, Baldurs mi oproti Ultimě 7 přišel jako velký krok zpět. Byť oprášení RPG žánru bylo žádoucí a povedlo se, nikdy mně Baldurs nebavil tak jako Dark Sun a Ultima 7. A vůbec pro mně Black Isle zabily ty hry pauzovacími souboji a stupidním pathfindingem. Dohrál jsem BG 1, ale ke konci jsem fakt už odpadával nudou. Dohrál jsem IceWind Dale, ten mně bavil celý. Ovšem IW2 byl podle mně propadák a Baldurs 2 měl velký potenciál, košatě se rozvíjející vztahy postav, ale zabily jej pošťácké questy. K Infinity enginu se nikdy nevrátím, k uUltimě 7 a DS určuitě jo. Co se týče Falloutů. F1 jakž takž dobrý, plno chyb sice, dost pusté prostory, ale příběh fajn a dalo se tam lecos ovlivňovat. Fallout 2 ovšem byl nuda, vůbec mně nebavil. Arcanum jsem dojel jedním dechem, líbilo, nicméně negativ tam bylo taky požehnaně, takže dnes by se mi ta hra hrát už nechtěla. Já prostě zůstávám zabedněný v hrách jako Eob trilogy, Ishar Trilogy, Ultima Underworld 1,2, Wizardry VI, VII i novější VIII, Might and Magic 3,4,5 i novější 6,7, 8 , Lands of Lore, Betrayal at Krondor, DM1, 2, Ravenlofty, Stonekeep, Anvil of Dawn, Black Crypt, Dark Sun 1, 2, Ultima 4 - 7, ale zahraji si snad časem i 8 a 9, Gold Box hry od SSI a těším se, až konečně dohraji Realms of Arkania Trilogy, to je takový můj zatím největší rest na tomto poli. Sporadicky se dostanu i k novějším věcem jako Deus Ex třeba, možná se dokopu někdy ke KOTORům, ale stavím se k tomu rezervovaně, nikdy jsem k těm novějším hrám, které jako i jo necítil takovou povinnost jako k těm starým.

prakticky jsem prošel stejným vývojem, akorát mně v té době, kterou jsi zmínil bylo asi 14, ale to je rozdíl jediný:-) S kámošem jsme hráli asi v 6. třídě ZŠ u něj doma na Atarku a bylo to takové spíše soutěžní hraní, samé střílečky, pločšinovky a karate se snahou nahrt co nejvíce bodů, klasické desetiminutové čekačky, než se vše nahrálo z kazety a pod. Nic zásadního, co by mně zasáhlo tak, že bych přemlouval rodiče, aby mi to taky koupili. Prostě ty občasné sezení mi na pobavení stačily. Pak v roce 1992 nastal zásadní zlom. Jiný kámoš mně pozval k němu domů a mněl PC tehdy 386. Patřil k těm bohatším. Ukázal mi klasické hry jako Grand Prix Circuit a Grand Prix Moto od Accolade. Vypadalo to nádherně orpoti těm osmibitům. Ale hlavně mi pak ukázal dvě hry, adventury Sherlocka Holmese a Kings Quest 5 a byl jsem z toho tak uchvácen, že se mi večer o tom i zdálo, pořád jsem to nemohl dostat z hlavy. Taťka se tehdy naštěstí dostal do Německa kde několik let pak pracoval a hned ten první rok mi koupil PC. Byla to 286 s koprocesorem na 28 a stála 40 000! Samozřejmě první diskety s hrami a já hrál úplně vše, co mi přišlo pod ruku. Auta, letadla, střílečky, co já strávil hodin nad Crime Wave a kupodivu i moje mamka:-) Sim City, zásadní věc, to jsme taky hodně smažili s mamkou:-) Stellar 7, pro mně strašidelná sci-fi střílečka někde z Marsu. Fox od Titusu. Pak ale přišly zásadní kousky, které začaly formovat moje preference co se týče žánrů. Kámoš mi donesl nejdříve Space Quest 3 od Sierry a já jsem jej za měsíc a půl dohrál bez návodu. Začal jsem se tím vlastně učit anglicky a ve škole jsem měl v tom nad většinou žáků navrch. Pak přišel druhý zlom. Eye of the Beholder. Můj první dungeon, který jsem dohrál několikrát bez map až do 11 patra. Tam sjem stroskotal na malém tlačítku na zdi a pomohly až mapy z Excaliburu, který mi donesl tehdy druhý kámoš a mně se tak otevřel obzor do světa her, o kterém jsem vlastně neměl tehdy tušení. Civilization - hra, kterou jsem hrál ze všech her dosud nejdéle. Ishar 2...no prostě nebudu to prodlužovat, přicházely mi pod ruku další dungeony, strategie a adventury a podlehl jsem celému tomu dění kolem her a časopisů. Ten idylický svět pro mně zemřel v souhře okolností - přišly první hnusné 3D hry, přišlo Diablo ICE s epilogem opustil Score a od té doby už nic nebylo jako dříve:-) Stejně jako richmond jsem tehdy pohrdal ne VG tituly. Vždyť ty Ishary a Beholdery byl tak krásně namalovány. ale zase pozor, vedle Beholdera mi tehdy kámoš přinesl Gold Boxový Death Knights of Krynn, který jsem zoufale tehdy neuměl zvládat v soubojích, ale hra mně uchvátila tak, že jsem pak málem dostal infarkt, když jsem v knihkupectví zahlédl knihu Dragonlance od M. Weiss a T. Hickman a tyhle knihy mně ovlivnily na hodně dlouhou dobu. Byl to spojitá svět. RPG hry a Fantasy literatura. Samé hry, koketoval jsems dračákem na stole, tvořil si vlastní dobrodružství atd. Firma Altar, časopis Dech Draka...to jsou všechno věci, které dneska už nefungují a nemyslím že by to byl důchodcovský pláč po starých časech. Prostě tehdy byl prostor na tyhle věci, na tyhle koníčky a dneska už je to prostě všechno mrtvé a kdo nezažil, nikdy nepochopí.

no to je právě to, nesbíráš, stačily ti bundle edice her v časácích. Bohužel, já jsem zatížen sběrem her, sběrem hudebních CD, kterých mám doma několik stovek, ani nevím kolik přesně, kouknu se doma do svého katalogu, který si vedu v tabulce, stejně jako seznam originálek, které vlastním:-) Dále sbírám knihy, další věc, jdoucí těžce do peněz. Víš, docela ti závidím přístup nelpět na věcech. Občas si připadám jak závislák, který touží zbavit se své závislosti sbírat věci, protože to jde dopeněz. Na druhou stranu si ale říkám, ok, mohl bych ty peníze dát do rodinného rozpočtu a co by z toho bylo? Pravděpodobně bysme je jen projedli. Ono to sbírání kromě starostí, že v sbírce nemám ještě to či ono a bude třeba zainvestovat přináší i spoustu takové zvláštní radosti, když se ti povede něco sehnat. Takže na druhou stranu si říkám, co z toho života mají lidé, kteří nemají touhu nic sbírat a všechno zkonzumují jen jednorázově, že nemají vlastně nic, co by chtěli tak nějak jako prožít znova tím, že znovu vytáhnou oblíbenou knihu, poslechnou si hudbu z CD nebo zahrají znovu hru, kterou mají. Jasné, někomu stačí to prostě stáhnout z netu, ale mně tohle prostě nevyhovuje na 100% to vždycky někde stáhnout. Jsem asi staromilec, který pro všechno rád sáhne do police a pokochá se i tím obalem:-) Na druhou stranu s ohledem n současné okolnosti, kdybych bydlel v záplavové oblasti, tak po první vodě, která by mi všechno spláchla bych asi taky rezignoval na lpění na věcech a znova bych to všechno už nekupoval, nesháněl.

jj, já někdy nechápu, jak je někdo schopen v hlavě nosit walktrough ke hrám, které dohrál před deseti nebo více lety. Já po roce nejsem někomu schopen říci, jak jsem postupoval na daném místě v dané hře, kterou jsem dohrál. A u redaktora herního časopisu se obzvláště není co divit, protože ten musel vedle her, které jej zajímaly sdohrát ještě tuny her povinně, které dostal na zrecenzování.

no, negeneralizuji, jsi vzácná vyjímka:-) Fakticky. Znám spoustu hráčů, kteří vyrůstali jako hráči se mnou a znám spoustu hráčů. kteří se ke hrám dostali až s Diablem a mohu tě ujistit, že ten pohled na hry je sakramentsky rozdílný, byť se ti to nezdá. ale nic si z toho nedělej, já jsem sice pár her hrál s kámošem na atarku někdy ke konci osmdesátek, ala sám jsem měl první počítač až v roce 1992 a terpve tehdy jsem to hraní začal brát fakt nejen zábavu, ale jako koníček a věř mi, že jak já vidím jinak hráče, kteří k tomu přišli v pozdější éře, tak mně takto vidí zase hráči, kteří smažili fest už v 80. letech na osmibitech. Když jsem se tak bavil s hráči, kteří začali nekdy v 1998 nebo spíše kolem roku 2000, tak ti nikdy nepochopili, proč ty hry sbírám. a už vůbec nepochopili, proč si kupuji hry zpětně, když už jsem je dohrál. Pro ně to už prostě nebyl koníček, pro ně to byla jen zabíječka nudy a politika bundle her se pro ně stala ideální, zaplatili cenu jako v kině na film v Cine staru, dopařili a někam odhodili. Sbírat? Na co, když už to dohráli? Pro ně dohrání bylo jako odchod z kina po skončení filmu. Co se týče kvality her, tak ta upadla a to napříč platformami, stal se z toho obrovský průmysl tlačící na zisky a vůbec není divu, že se uvažuje, že se veškeré hrání přesune na facebookovou formu hraní. První pokusy typu Sim City zatím teda zkrachovaly a uvidíme, zda z toho vyplyne ponaučení a nebo se tu myšlenku budou snažit spíše vyšperkovat. Hraní her se stalo defakto komunikační zábavou mezi širokými vrstvami obyvatel. Facebook + hry a lidi spolu kecají a zároveň hrají a nahánějí na netu další čas, což se velmi hodí pro zisky společností, které tohle všechno zprostředkovávají. To, že se semo tamo najde nadšenec, který hru vezme vážně, koupí si ji jako sběratelský artefakt a hraje ji opravdu s nadšením člověka, který se na čas promění v hrdinu v herním světě a svým způsobem ten svět žije, to považuji spíše za vyjímku. Nevím jestlu jsem v tomhle směru už důchodcovského smyšlení, ale já mám takový pocit, že dnešní mládež neumí snít a nemá moc fantasii. Spíše se na všechno dívají moc pragmaticky, pokud ne už rezignovaně a laxně. I to je vývoj společnosti. A kapitalismus s tím nemá nic společného, ten byl na západě daleko dříve stejně jako přístup k počítačovým hrám. Spíše je to dnešní uspěchanou dobou, honbou za růstem, společnost není schiopna se pozastavit a oddychnout si. Napříč celým světem.

ještě mně napadl jeden pohled na věc. Ono je asi rozdíl dívat se na to pohledem nadšence čtenáře a pohledem člověka, který to tvoří a pak jednou dospěje a uvědomí si, že to všechno byla jen hra a zábava. Realita je jinde. Napadlo mě to v souvislosti, kdy jsem si vzpoměl, že jsem na škole dělal školní časopis, dělal jsem šéfredaktora, psal články a dělal grafickou úpravu. Dělali jsme jej z nadšením, tvořili články o všem možném a byli jsme na časopis hrdí, četli nás studenti i profesoři a můžu říct, že když pak přicházely pozitivní zpětné vazby, opravdu to zahřálo člověku na egu. Najednou jsme nebyli jen studenti, ale občas si nás pozvala na pokec ředitelka, některý z profesorů, studenti na chodbách nás znali jako ty, kteří dělají ten časák a prostě jsme tak nějak začali vyčnívat, rozjeli jsme i různé interview rubriky a prostě to žilo, dokonce jsme získali i sponzora za otisknutí reklamy a získali jsme nějaké finance, které jsme samozřejmě probendili na jedné horské chatě:-) Tato idylka trvala půl roku, nadšení se vytratilo, protože jsme se začali hádat. Najednou jsme se neshodli na tom, kam to dále směřovat, někteří redaktoři tam chtěli to či ono, já to tam nechtěl a začaly třenice. Několikrát jsme se docela blbě pohádali, odcházeli z účebny informatiky, kde jsme to tvořili s práskáním dveřmi a hláškami, kašlu ti na celý časák, končím samozřejmě s tím, že po týdnu hlavy vychladly a vydali jsme další číslo. Nikdo z čtenářů nevěděl, že máme silné neshody, vše vypadalo idylicky. a to prosím nešlo o žádné koryta, už vůbec ne o peníze. Zřejmě šlo prostě o ega, které nám asi značně zbytněly. Po 13 letech po škole vám můžu říci, že kdyby se mnou některý z těch studentů chtěl udělat rozhovor s tím, jak to tehdy všechno bylo, tak bych mu buď povyprávěl jen o té idylické části za první půlrok, nebo bych mu mohl říct pravdu o tom, že se to zvertlo a nebo bych si taky raději nevzpoměl s úmyslem to prostě nechat být a asi bych zvolil fakt tu poslední variantu a raději bych si nevzpoměl už jen z toho důvodu, že s odstupem těch 13 let mi dneska většina těch článků co jsme napsali příjde přiblblá, místy nedospělá, místy snažící se dospěle vypadat a přemýšlím, jak to někdo mohl brát vůbec vážně:-)

To se nám to téma rozjelo velmi ze široka:-) Ale jo, vlastně to jen dokazuje, že tehdejší generace hráčů měla jakýsi spojitý vyfantazírovaný svět, ve kterém žila a to je přesně to kouzlo, které dnes není. Hry - dobrodružství, literatura fantasy - dobrodružství, herní časáky - komunita, spojující tyto dobrodruhy. Ve hrách bylo prostě spousta dobrodružství. Dneska je to jakýsi konzum skoro jakoby z povinnosti a zabiják nudy. Časopisy - ICE, mám úplně stejný názor jako carHrozny, taky jsem to asi před měsícem psal Richmondovi, který rozhořčeně psal, že mu ten rozhovor s ICEm vzal iluze o tom, že to tehdy dělali s nadšením pro pařany. ICE to tehdy žral, do Excaliburu (tehdy ještě černobílého) napsal inzerát, že chce dohrát všechyn hry na světě. Záhy se stal redaktorem a jaká pařanská atmosféra tehdyp anovala dokládá mnoho rozhovorů se samotným ICEm, spousta drobných příhod z paření her ve sklepě činžovního domu, které se semo tamo objevovaly v recenzích (Ultima Underworld). Ice občas míval záchvaty dospělosti a pak vyplodil článek jako "Konec pařanů v čechác", kterým rozhořčil všechny pařany. Nicméně se naštěstí nic nezměnilo a Score jelo vdále v pařanském formátu a ICE svými recenzemi nadále dokazoval, že je pařanem každým coulem. Podle mě je ten videorozhovor s ICEm ukázkou frustrace člověka z toho, že si možná život představoval jinak a že am, kde je dnes, jej dostalo nadšení do počítačových her. ICE něco studoval, nevím co a nevím jestli dostudoval. Ale podle mně je mírně rozpolcen. Na jednu stranu je v objetí zábavy a na druhou stranu by chtěl být dospělý a žít život dospělého člověka, který něco vystudoval a dělá profesionála ve své profesi. Což asi práce na stránkách prodávajících prostitutky není tím pravým ořechovým. Od Excaliburu je jeho profesní život prakticky spojen s Andrejem Anastasovem. Tahle dvojice je velmi talentovaná a přitom osobnostně velmi odlišná a vždy se skvěle doplňovali. Přes nějaké dvouleté rozloučení se, když přenechali Score Papíkovi, pracují prakticky stále na stejných projektech. Baví jej to, ale podle mě jeho druhé já chce dělat něco jiného. Proto si nechce pamatovat, jak jej to bavilo. Dneska je kvůli tomu tam kde je a příjde mi spíše jako zlomená osobnost, protože ty skvělé časy jsou pryč a on je dnes někde, kde nechce být. Samozřejmě to mohou být jen mé domněnky, protože přesně nevím, na jakých všech projektech dnes ICE pracuje a co jej živí. Možná, že je dnes naopak velmi spokojeným člověkem a herní minulost považuje za uzavřenou kapitolu života, ke které se nechce vracet, protože je to už úplně pryč. Možná je jen zklamán z toho, jak se ty skvělé časy přerodily v těch časopisech o boj o koryta, politikaření a nenávist. Andrew - ano, sebestředný a namyšlený člověk, s kterým je asi těžké vyžít, po profesní stránce jako pisatele článků jej považuji za naprostou špičku, jeho humor, byť kapku úchylný, mně vždycky dokázal pobavit a pro mně jako čtenáře časopisu je právě tohle důležité a to jak vychází s kolegy v edakci mi může být šumák. Nejsem typ konspiračně uvažujícího člověka, nicméně podle mně s páteřní části redakce si Andrew rozuměl, v jeho redakci byli vždy redaktoři tvořící základ. Pak si tam ale nabalil pár lidí, kteří jej očividně chtěli mermomoci vystřídat a byli to prostě malí lidé chtějící býti těmi hlavními guru v časopise, aby si připadali jako někdo. KDyž vykopli Andrewa, tak jsem četl několik vyjádření Michala Rybky na MAGEO, který se poroučel společně s Malým záhy po Andrejovi. Vyloženě z toho číšelo, že starou dobrou partu vykopli a Zvelebil si tam natahal své neschopné kamarádičky, kteří si mysleli, že jsou vtipní jako Andrej, ale byli tím spíše trapní. Že nikdo jiný než Zvelebil vydavateli Score nezbyl není pravda. Byl tam Eisler, Rybka, Malý, spousta schopných lidí. Kdyby to bylo jen o Andrejovi, tihle by s ním neodešli. Rybka už byl tehdy autor velkého formátu schopný Andrejovi konkurovat, že by člověk čekal, že by se mohl svézt na protiandrewovských náladách, které k dokonalosti dotáhl pan Napoleon Rohlík, nicméně opak byl pravdou a Rybka vždy psal o Andrewovi jako o tom, který vždycky psal výborně. Žádné méněcenné reakce typu - "já píšu lépe, Andrej je břídil", protože Rybka fakt psal dobře jako Andrew a ICE. Jediný, který se jim podle mně za celou éru herních časáků vyrovnal. Literatura - Feist - ano, Feist je boží, mám všechny jeho knihy. Je to neskutečné dobrodružství, člověk to strašně žere, podobně žeru třeba Dragonlance od M. Weiss, T. Hickman. Ale nalijme si čistého vína. Tohle je komerční literatura, kterou by odborníci mohli možná nazvat i braková, zatímco Tolkienovo dílo je velmi uznáváno a to, jak je psán Pán Prstenů, to je prostě i po jazykové stránce krásná literatura. Feist je jen napínavý poutavý příběh, nic více, nic méně.

Ale houbeles, to jsi postavil teď do roviny, v které to vůbec není. Tady nejde o nějakou výjimečnost. Tady jde prostě o určitou náladu, atmosféru a řekl bych životní styl. Přirovnal bych to k indiánům v pralese. Žiješ si tak v pěkném pralese a pak příjdou buldozery, všechno vybagrují a řeknou - teď tu budeme všichni žít společně:-) Možná se bude chvíli líbit ten zdánlivý luxus - auta, silnice, splachovací záchody, výtahy do vysokých činžovních domů, místo lovu nákup v sámošce, ale po čase zjistíš, že to má jakousi pachuť, že se z toho života něco vytratilo. Já jsem třeba fanda Tolkiena, knihy jsm strašně žral a nebylo moc lidí v okolí, kteří by holdovali této literatuře. Spokojeně jsem si žil v tom "osamění" a když jsem narazil na někoho, kdo taky četl tolkiena, byla to vyloženě radost v duši a na zajití si s dotyčným do hospůdky na pokec. Pak přišel přenádherný fantastický film od Jacksona. Film, který zázračně dokázal přenést atmosféru z knihy na filmové plátno. Vyloženě sen, který jsem si vždycky snil. Jenže, z kina pak vycházely vedle nadšených fandů a čtenářů Tolkiena také hromady polopubošů, kteří o knihu nikdy nezavadili a byli to najednou velcí Aragornové a Gandalfové a dělali z toho akční film, jakoby právě odcházeli od filmu Commando. Pak se na to nabalil komerčí balast, kýčovité hračky, hry a různé anomálie. Naprosto e ytratil prostor pro fantasii, protože postavy z Tolkiena najednou přestaly být těmi, které si člověk představuje při četbě knihy, ale byly to najednou namaskovaní herci a jinak už si je nikdo ani neumí pomalu představit. V té době jsem si říkal, že Pán Prstenů měl raději zůstat uzavřen pro úzký okruh někde za dveřmi čtenářského a fandovského klubu a neměl se cpát masám, protože ty z toho udělali masovou kýčovitou frašku. A podobně to cítím u her. Není to o pocitu mé vyjímečnosti, jako spíše o pocitu, že koníček, kterému holduji, byl dán do nepovolaných rukou a další vývoj a směřování toho, co mně baví se uzpůsobuje těm nepovolaným rukám, nikoliv těm, kteří to mají jako koníček a mají jisté nároky.

Já mám z hráčů, kteří ke hrám přičichli až někdy kolem roku 1998 a později takový zvláštní pocit. Jakoby to ani nebyli hráči v tom smyslu, že by to považovali za koníček. Hra se pro ně stala jen jakousi výplní času, když je nuda. Nemám z nich pocit, že jejich hraní je cílené, že si hry vybírají, sbírají a užívají si je. Prostě to spláchnou, dohráno, čauec, jedem na další hru a po třech dalších hrách si ani už pak nepamatují, co to vlastně hráli před tím. Hlavně že to rychle akcelerovalo, bylo to v echtovní grafice a šlo tam postřílet/pobít tuny nepřátel. Já jsem k počítačovým hrám přistupoval, a k těm starým vlastně dodnes přistupuji, jako ke knize. Je to pro mně něco jako dobrodružství. Hrát po nocích nějaké RPG bylo pro mně obdobné, jako když jsem v neherních dobách po nocích čítával tajně nějakou svou oblíbenou dobrodružnou knihu. Navíc v těch starých dobách bylo silně ještě cítit dozvuky toho, že hry dělali hráči pro sebe. Dnes jde o to nasytit trh a aby se to prodávalo a investice se vrátila. Kde jsou ty časy, kdy dávno pominul rok 1987 a ještě v roce 92 se v dopisech čtenářů řešil Dungeon Master 1. Ty dnešní hry, hráčská kultura i časáky mi příjdou jak hitparáda MTV. Místo aby posluchač sáhnul po oblíbeném CD svého oblíbeného interpreta třeba z 80. let, tak poslouchá kdejakou srágoru jen proto, žeje to zrovna na prvním místě v hitparádě a pak tomu ještě dává hlasy. No a jak to po týdnu vypadne, tka na tu píseň i interpreta zapomene a už fičí najiné stupidní písni, která je zrovna na předních příčkách.

Ad Andrej: myslíš jako mezi nama živýma? to je určitě. Myslím že se stále s ICEm věnují těm svým stránkám na prodej prostitutek:-) Jinak anderj byl úlet, ale to se mi na něm líbilo. Věděl jsem, že si můžu od něj přečíst i recenzi na hru, na kterou bych já nešáhl a určitě se budu u čtení bavit. Nějaké zákulisní půtky a politika defakto rozvrátila tu skvělou pařanskou atmosféru a škoda, že se to časopisu Score stalo. Jestli andrej prodával pirátěné hry nebo ne nevím, psalo se to o něm, ale jak jsem říkal, bylo to v době, kdy příšerná Zvelebilova redakce ovládla Score a potřebovala na bývalého šéfredaktora nakydat kýble špíny. Jestli to Andrew prodával nebo ne, to mi bylo fakt šumák, já jsem chtěl perfektní zábavný časopis pro hráče a to Score s Andrejem a ICEm vždycky takový časopis byl.

nejlepší je si to zahrát v původní verzi.

moje první originálka byla Storm Master. Ulovil jsem ji jak jsem byl za taťkou v Německu někdy v 1993, jak tam pracoval. Stála myslím 5 marek. Bohužel měla samozřejmě manuál jen v Němčině a já německy neuměl ani slovo. Ani nevím, kde ta hra skončila. Byť se mám teď fajn a mám prakticky všechny ty hry, po kterých jsem kdysi toužil, ale neměl jsem na ně je kupovat a měl jsem jen ty, které mi donesli kámoši, takže spíše jen sem tam něco z toho co mám teď, chtěl bych ty časy strašně zpátky:-) Samozřejmě s pozměněnými některými okolnostmi, že, protože člověk má tendenci vzpomínat jen na to dobré a všechno dobré taky určitě nebylo:-) Ale ta atmosféra kolem her a herních časáků byla podle mně nejlepší od toho roku 1991 - 1995

Jojo, Vision u radnice. Tam jsem chodil vždy ze školy jen tak okukovat, semo tamo jsem koupil nějakou hru za pětikilčo, většinou šlo o ty EA kolekce a pak hlavně o Power Plus edice od Microprose - Ufo Enemy Unknown, Task Forces 1942, Across the Rhine, Fields for Glory...většinu jsem z toho už prodal, nechal jsem si myslím jen UFO, simultory strašně zestárly oproti dobrým RPGa strategiím. K Fields of Glory mám i zvláštní vzpomínku. Ze školy jsem vždycky kousek cesty vyprovázel přítelkyni - ze Zábřehu na Svinov, z tama jsem jel domů do Havířova vlakem. Jednou den před školou jsem si znovu pročítal Score časopisy a přečetl si znovu recenzi na Fields of Glory. Rozhodnul jsem se, že tu hru chci. Hry jsem tehdy kupoval za peníze ušetřené z obědů:-) Když jsem tak stál pak na tom Svinově, po té, co jsem se rozloučil s přítelkyní, která jezdila do Poruby (dnes je mojí manželkou a bydlíme v Havířově:-) , napadla mně myšlenka, že si skočím do centra do Visionu, měli tam Fields of Glory za 399 Kč. Kouknu do peněženky a tam jsem měl ale na korunu přesně akorát na tu hru a na vlak. Nezbylo mi na lístek na tramvaj do centra a zpět. Měl jsem strach jet na černo a tak jsem normálně z toho Svinova pěšky šlapal do toho centra. Kdo zná Ostravu, ví, co je to za štreku. Dvou a půl hodinová spěšná chůze, navíc hledání cestiček mezi silnicemi a tramvajemi, protože se to nedá projít celé chodníkem. Hru jsem úspěšně koupil, domů jsem jel z ÚANu autobusem. Domá jsem to hned nainstalil, ale zjistil jsem, že hra není až zase ak dobrá:-) To byly časy:-) Ad Gorky 17, Arx Fatalis a Incubation - které mé obaly, které jsi použil, máš na myslíï? Co se týče toho Score, tak jsem se někde pak dočetl, že Andrew normálně pirátil a prodával pirátěné hry do Bulharska a že se to pirátění dotklo i Score CD a byl z toho nějaký velký průser. Ale jak říkám, byly to JPP a šířila to nová redakce Score vedená zákeřákem Zvelebilem, kterého fakt nemám rád. Andrew si přitáhl do Score a hřál na hrudi pěknou zmiji. Jinak Lands of Lore mám v krabici, ale neváhal jsem ho koupit i na GoGu.

Ad doba - jo, právě že jde ku předu a u titulů, kde jsem již ztratil naději, že to seženu v papírové krabici za cenu, kterou jsem ochoten dát (do 800 Kč), je GoG fajn alternativou, protože jednak nezabírá místo a máš tam veškerý obsah, který někdy převyšuje i obsah různých Classic a Sold Out edicí, proto zařínám stavět GoG asi výše. Nicméně u těch Sold Out pořád zůstává ten pocit hmatatelnosti, který zase postrádá GoG. Ale zase ty samostatné Sold Out CD nemají prakticky jiný význam než záložní a pak už je jedno, jestli to stáhnu z GoGu a palnu to na divko jako zálohu. Bude chybět jen ten orázek na krabici. Co se týče Ultimy Underworld I, II, já jsem si ji koupil někdy v 96 v obchodě Vision společně s Ultimou 7 complete a klekci Powermonger/Populous II v tom širokém jewelu (viz. má sbírka) a nikdy jsem u těchto her nezapochyboval o tom, že je to poklad, protože to jsou jedny z nej her pro mně vůbec a jsem rád, že je mám v tomto kompletu. Kdysi byl svátek mít origoš CD-ROM a ještě k tomu v krabičce s obrázkem, byť jewelové. Škoda, že jsem si v této classic edici nekoupil i System Shock. Powermonger s Populousem I jsem pak svého času prodal, nebyly to strategie úplně mého gusta. Podle mně ta EA classic kolekce v této formě byla jediná povedená ze všech různých classic kolekcí. Přední i zadní cover byl udělán fakt poctivě. Mám tyhle jewel věci zařazeny v poličce vedle Playstationovských RPG, které vycházely jen v jewelech. V tomto směru mně daleko více trápí ty čistě samostatné CD, které jsem kupoval ve snaze mít své oblíbené hry v jakékoliv formě originál. Mám takto např. Star Trail, Blade of Destiny, System Shock, Ultima Collection 1 - 6. Naštěstí to šlo udělat inteligentním řešením, že jsem Star Trail a Blade of Destiny dal do velké krabice Shadow over Riva. Ultima 1 - 6 Cd jsem strčil do volného slotu v jewelcasu Ultima VII complete a System shock jsem takto uložil do jewelu UU I a II:-) Ravenloft CD jsem strčil do krabice s Ravenloftem II a takto to prostě po různu uklízím a beru ty CD jako bonus v sérii jk dílům, které mám v krabici nebo nějakém origoš obale:-) Zato časopisové CD mně už neberou vůbec a neberu je pomaluani jako originálku, to už radši ten GoG:-) Indície o pirátění her na Score CD mám spíše z různých JPP pověstí, ale doba, kdy se Andrew s Icem vrátili zpět do Score a začaly se chrlit staré hry na score CD prý nebyla úplně košér a i to prý byl důvod, proč to Andrewa stálo místo. Zajímalo by mně třeba, jak se jim povedlo získat práva např. na adventuru Maupiti Island. Jinak mnohem mnohem později vyšlo u Score DVD se snad padesátkou her vykopávkových her, kde byly hry jako MM I - V a spousta dalších dungeonů a vyloženě mi to přišlo jako kolekce warezu staženého z netu.

Já si na GoG už zvyknul. Luxusní servis, nechtějí ke hraní, abys byl připojen k netu, mají to komplet s manuály, prostě stáhnu balík a hraji. Žádné žonglování s CD/DVD a pod. Já spíše neuznávám už ty časopisové hry, ty první byly stejně možná i pirátské, zajímalo by mně, jestli na Wizardry 7, Quest for Glory, Ishar trilogy nebo Dungeon Mastera 1 třeba měli fakt práva nebo to byl prostě warez:-) Co se týče GoGu, tak tam mám pár zásadních věcí, které nemám v jiné podobě. Třeba Ishar 3, časopisový ze Score jsem dal pryč a v krabici jsem sehnal jen 1 + 2. Tak si říkám, když můžu mít Ishar 3 jen v GoG verzi, proč ne ostatní hry:-) Každopádně pokud mám hru v té Sold out edici alespoň s tím obrázkem na obale, tak to nechám, Playstation 2 hry tak taky mám a novější hry na PC taky. Spíše šrotuji takové ty pohozené časopisové hry nebo CD s jewely, které nejsou pro mně až tak zásadní. Nevím, proč jsem si koupil třeba jen jewelcasové Lands of Lore 2 nebo adventury, byť suprové, Under a Killing Moon a Gabriel Knight 2, když mi to fakt stačí z toho GoGu:-) to jsem měl tehdy ještě takový ten amok, nemám placku, nemám hru. Teď mi je to spíše šumák, nemám placku, mám to na GoGu, no a co. Kdo ví, jestli vůbec bude stejně čas na to všechno to hrát a na tom GoGu to tak nějak nezavazí:-)

problém trochu je, že vše už v původní verzi sehnat moc nejde. Třeba řeším dilema, zda mi stačí MM 6, 7, 8, 9 nebo i Alpha Centauri + Alien Crossfire jen z GoGu, protože MM6 mám z Levelu a MM 7, 8, 9 a Alphu Centauri ze Sold Out edice, kde je pro mně cenný snad jen ten obrázek vložený do retailu. CD mají škaredý modrý potisk s nápisem Sold Out. Tak jsem si říkal, jestli se toho zbavovat, nebo si ty MM vedle GoGu ponechat raději i na těch plackách jako zálohu, kdyby něco, kdysi pro mně prostě ta placka byla zárukou, že tu hru definitivně mám, což jsem u elektornických downloadů moc necítil, ale postupem času mi nějak tak ty eelktronické downloady stačí čím dál více s tím veškerým servisem. Pak mám ještě Heroesy 1 - 5 s datadisky v té komplet edici na placce v plastovém obalu, ale jinak tam není nic, takže opět asi postačí GoG, ale zase když jsem si kdysi tu placku s Heroesy 1 - 5 koupil, tak jsem měl z toho radost, že to mam konečně komplet, vždycky mi chyběl datáč k HoMaM 2 na placce:-)

měl jsem doby, kdy jsem i Retail považoval za krabičku. ale od té doby, co jsem si posháněl hafo her v papírových krabicích u mně retaily klesly, navíc když ty hry jsou na tom GoGu a když je potřebuji, tak je prostě stánu z GoGu a na to, že mám někde placku ve skříni si pomalu ani nevzpomenu. Na druhou stranu má sbírka PS1 a PS2 her jsou jen jewely a tretaily, protože to ani jinak nevycházelo. Tak je asi zbytečné to řešit. Každopádně udělám asi tu čistku mezi adventurami. Game4U edice a čistě jewel case adventury, které mám i na GoGu, taky ne.

Jak jste na tom s hrami v retail boxech, sbíráte nebo nesbíráte? Já řeším dilema. Sbírka mi přerostla přes hlavu a začínám třídit. Co zůstává je jasné, krabice, hromada krabic, v kterých mám vesměs staré dungeony, nějakou tu strategii a asi 3 adventury se Star Trek tématem. Ve srovnání s krabicemi mi příjde méněcenná sbírka retailboxů, kde se mnohdy v plastovém obale skrývá jen placka a to kolikrát s nějakým bundle potiskem. Svého času to pro mně bylo prostě vlastnictví originálky a mělo to pro mně cenu. Dnes, když mám polovinu toho, co mám v retailech z různých Sold out a kolekcí klasik, koupeného na praktičtějším GoGu, se stávají tyhle placky, které kdo ví jak dlouho budou čitelné, z praktického hlediska bezcenné. Na druhou stranu z toho mám pořád pocit jakéhosi fyzična, které mně utvrzuje v tom, že kdyby nastal někdy nějaký katastrofický internetový "black out" a jakékoliv elektronické distribuce, které nebudu mít zálohované někde na DVD se prostě vypaří a nebudu mít praktocky nic, tak ty placky, na kterých jsou ty hry, mi dávají pořád jakousi jistotu, že mi hra zůstane. Co pro mně ztratilo hodnotu definitivně jsou časopisové DVD s bundle hrami. Co mám na GoGu, nepotřebuji na časopisovém CD/DVD:-) Ještě mi zůstává dilema, co s jewelcasovými CD? které se mi povedlo kdysi ponakupovat tak různě bez krabic a manuálů, jen pro dobrý pocit, že mám originál placku dané hry:-) Kdybych nebyl magor puntičkář, tak tohle nemusím řešit, chleba mi to ve skříni nežere, tak co, ale já jsem v tomhle prostě magor, vadí mi, když mám něco 2x nebo když skladuji něco, co stejně nikdy nevyužiji a ze sběratelského hlediska to třeba nemá tu hodnotu jako papírová krabice s manuálem:-)

V tu liberálnost tak nějak doufám. Protože jak jsem u PC, PS1 a PC zásadový na hraní jen originálek, tak u toho SNESu mi nějak to stahování a hraní her z ROMek přes emulátor jako pirátění nepříjde, nevím proč, prostě pocitově to vnímám jinak. Samozřejmě před zákonem jsou jakékoliv pocity irelevantní, ale někdy si říkám, že zákony odsud potud, lidé si někdy těmi zákony na sebe šijí absurdní bič, kterým si znepříjemňují tu krátkou existenci na tomto světě. Přitom na smrtelné posteli se ocitneme jednou všichni a bude všem fuk, zda jsme si to či ono stáhli z netu a zahráli:-) Z praktického hlediska jde o úplné h...o a stejně se to pořád řeší:-)

jo, prý šlo o FIFU z roku 96. EA si prostě hlídá svá práva asi hlavně na získané práva na přesné sestavy a jména týmů FIFA. Asi to holt pro ně nebylo levné to získat.