id Software

Najdete je sotva kilometr od výjezdu z dálnice u města Mesquite v Texasu. Budova vypadá zvenčí jako černá skleněná "kostka" a před vchodem na parkovišti stojí Ferrari, BMW a nejnovější model Harley Davidsona. Ve vchodové hale visí na, kupodivu nikoliv krvavě červených, stěnách četná ocenění a trofeje a s trochou štěstí můžete spatřit samotné "kouzelníky", kteří tvoří jednu geniální hru za druhou, přičemž každá z nich zvyšuje standard herních technologií o další krůček. Jen je doplnit místo teček do motta článku...

Nejedná se o nijak rozsáhlý tým. id Software je zhruba tucet lidí milující počítačovou zábavu. Kromě samotného programování si sami zařizují produkci, reklamu a jsou sami sobě hlavními betatestery. I oni spolupracují s celou řadou menších či větších firem, ale jejich produktivita je bez nadsázky úctyhodná. To by nebylo až tak ojedinělé, ale z každého jejich titulu vyzařuje kvalita. Nad tou se tu nechci rozplývat, od toho jsou recenze, ale snad mi všichni dáte za pravdu, když řeknu že veškerá jejich tvorba je skutečným přínosem pro budoucnost počítačových her.

Historie se začala psát zhruba před pěti léty, v září 1990, kdy John a Adrian Carmackovi, Tom Hall a John Romero vytvořili další ze série her Commander Keen. První epizoda byla vydána sharewarovým gigantem Apogee 14.listopadu. O měsíc později vyšla plná verze "Invasion of the Vorticons" a firma id Software byla oficiálně založena 1.února léta páně 1991. Ačkoliv se vám to bude zdát podivné, svého času byla série Keenů velice oblíbená a id pomohla stabilizovat pozici vedoucího tvůrce sharewarových her.

Na začátku svého působení tito géniové chrlili jednu hru za druhou. Téměř ve všech případech se jednalo o 2D střílečky, které ovšem navzdory své hratelnosti nebyly tím nejlepším, co bylo tenkrát na trhu a ani zdaleka neodkrývaly skrytý potenciál jejich tvůrců. Zlatým písmem se id do análů herní historie zapsal až 5.května 1992, kdy opět prostřednictvím Apogee vydali hru Wolfenstein 3-D, ve které máte za úkol v roli amerického vojáka pozabíjet snad celé Německo. Volně šiřitelnou část hrálo několik milionů hráčů po celém světě a 250 tisíc si oficiálně zakoupilo verzi plnou. Na svou dobu byl Wolf neskutečně dokonalý, navíc to byla vlastně první skutečně 3-D hra. Pro svou reálnost a především námět byl dokonce zakázán prodej hry u našich západních sousedů.
O několik měsíců později se objevilo komerční pokračování s názvem Spear of Destiny, které se od Wolfensteina liší pouze zanedbatelnými kosmetickými změnami. Ve zhruba stejném období také ohlásil práci na svém novém projektu s názvem Doom a vzhledem k avizovaným parametrům se mezi herními maniaky i normálními počítačovými uživateli okamžitě rozpoutalo nekonečné čekání "konce světa". To došlo až do takových extrémů, že si skupina uživatelů Internetu vymyslela bláznivou fiktivní hru "Smashing Pumpkins into Small Piles of Putrid Debris" (odtud mimochodem pochází pozdější cheat na procházení zdí "IDSPISPOPD"), aby se odreagovali. id Software dávali pravidelně k dispozici obrázky, několik dem, zveřejňovali programátorské chuťovky a povedlo se jim vyvolat na tehdejší dobu nevídanou hysterii.

Svět se dočkal o půlnoci 10.prosince, kdy byla sharewarová část hry poskytnuta k volnému nahrání přes Wisconsinskou univerzitu. Přestože byl tehdy Internet v plenkách a ani zdaleka nedosahoval dnešních rozměrů, během několika okamžiků byla celá síť přeplněna a po pár hodinách ji dokázalo 1500 uživatelů, nahrávajících si toužebně očekávanou hru, totálně odříznout od světa. Sám si vzpomínám na svou tehdejší reakci: když jsem jej poprvé spustil a spatřil, dvě minuty jsem zíral na monitor a poté vyřkl něco jako "a do pr__le":-). Doom exceloval ve všech oblastech, začal trhat jeden rekord za druhým a dodnes, po téměř třech letech se drží na předních místech Internetové herní hitparády! Tento úspěch bych přisuzoval především multiplayer hře, která pro mne osobně stále představuje jednu s nejzábavnějších činností. Navíc je možné si vytvořit vlastní dodatky v podobě nových úrovní, grafiky nebo zvuků, což slávu Doomu ještě prohlubuje. Dnes již je to prakticky pravidlem, ale tehdy to byla novinka, která hře díky prodeji desítek různých kompilací utilit a úrovní přinesla ještě větší popularitu a id Softu nové a nové přívaly bankovek (firmy pochopitelně museli id za komerční využití Doomu platit). S jistotou lze říci, že pro spočítání platform, na který byl Doom převeden vám již deset prstů nepostačí. Na každé se dočkal zaslouženého úspěchu, i když třeba nedosahoval kvalitativní úrovně svého PC originálu.

A co vlastně Doom způsobil mezi samotnými hráči? Především bych chtěl říci, že narozdíl od současných rivalů tenkrát téměř neexistoval hráč, který Doom nehrál a kterému by se nelíbil. Lidstvo se rozdělilo na dvě poloviny: na ty, kteří ho hráli a ty, kteří ho milovali. Utvořila se jakási komunita, která Doom uctívala a jednotliví hráči se mezi sebou překonávali v různých rekordech. Byli (a jsou) lidé, kteří dokázali pozabíjet celé úrovně jen s holýma rukama, byli lidé, kteří dokázali v jednom zátahu dohrát celou epizodu v obtížnosti "Nightmare!", byli lidé, kteří dokázali zakončit libovolnou úroveň s maximálním počtem zabitých nepřátel, nalezených tajností a sebraných artefaktů. A mohl bych pokračovat dále a dále. Bylo prozkoumáno každé zákoutí Doomu a všichni se skvěle bavili. A to ještě nemluvím o multiplayer volbě - možnost hry po síti, modemu či sériovém kabelu se objevila, byť sporadicky, již před Doomem. Troufám si však tvrdit, že nikoliv v podobné kvalitě a kvantitě. Doom hrál v tomto hledisku prim přes dva roky a ještě dnes je spousta zarytých Doomerů, nehrajících nic jiného. Opět se objevili mistři svého oboru, kteří dokázali věci neuvěřitelné. S myší v ruce překonali každou nástrahu a vybojovali tisíce soubojů. Opět se po celém světe konaly různé turnaje a ve Spojených státech dokonce neoficiální mistrovství světa (pokud vím, tak mezi prvními se tam umístili samotní programátoři id :-).

Zdálo se, že sláva Doomu bude věčná ...

Desátého října léta páně 1994, v den lidmi z id příznačně nazvaný "Doomsday", se však objevilo pokračování a Doom2: Hell on Earth dal znovu zapomenout tisícům hráčům po celém světě na všechny problémy a povinnosti a vnesl do jejich domovů novou pachuť krve. Doom 2 nebyl docela novou hrou - využíval engine svého předchůdce a přišel vlastně pouze s novými úrovněmi, potvorami a jednou novou zbraní. Přesto zaznamenal obrovský úspěch a ve většině ohledech překonal díl první. Pokud jde o mne, do smrti nezapomenu strukturu první úrovně a ještě na smrtelné posteli historikům bez velkých obtíží přednesu věrnou kopii mé oblíbené "Entryway" :-). Doomu 2 se dodnes prodalo více než 1,5 miliónu kopií. Dalšího komentáře jistě není třeba...

Tím však nejslavnější období 3D akčních her zdaleka neskončilo. Jen o několik týdnů později id vyhověl přání mas hráčů, kteří chtěli další Doom v jiném hávu a s pomocí grafických specialistů Raven Software uvedli na trh jeho fantasy verzi s názvem Heretic. Jak vidno, žaludky zákazníků se plnili více a více, ale id to stále vycházelo a Heretic se dočkal opět velkého úspěchu (i když pochopitelně zdaleka ne tak velkého jako v případě hry Doom). O rok později, v říjnu 1995 se i Heretic dočkal nástupce a přišel Hexen: Beyond Heretic.
Na rozdíl od předchozích her se již jednalo o programově samostatnou hru (i když stále se základem Doom-engine), kde už nešlo o pouhé zabíjení a kromě hbitých rukou bylo potřeba zapojit i mozek. id Software ještě stihl vydat nové verze Hereticu (Shadow of the Serpent Rider), Hexenu (Deathkings of the Dark Citadel) i Doomu (The Ultimate Doom) s novými epizodami a pár oficiálních datadisků (některé se v distribuce GT Interactive dokonce ještě chystají).

1/2